Nejdříve ze všeho Vás vítáme v Gentoo. Chystáte se vstoupit do světa voleb a výkonu. Podstatou Gentoo je možnost volby. Při instalaci Gentoo, a na to budete několikrát jasně upozorněni - si můžete vybrat jak velkou část systému si chcete kompilovat sami, jak chcete Gentoo instalovat, který systémový logger chcete, atd.

Gentoo je rychlá a moderní metadistribuce s čistým a flexibilním designem. Gentoo je postaveno na svobodném softwaru a neskrývá před svými uživateli co se skrývá pod povrchem. Portage, systém správy balíčků používaný Gentoo, je napsán v Pythonu, což znamená že se můžete jednoduše podívat do zdrojového kódu a upravovat ho. Balíčkovací systém Gentoo používá zdrojový kód (ačkoliv obsahuje i podporu pro předkompilované balíčky) a konfigurace Gentoo je prováděna přes obyčejné textové soubory. Jinými slovy, otevřenost je všude.

Je velice důležité abyste pochopili že možnost volby je to co dělá systém Gentoo funkčním. Snažíme se vás nenutit do ničeho co se vám nelíbí. Pokud máte dojem že vás do něčeho nutíme, pošlete nám prosím bugreport (http://bugs.gentoo.org).

Na instalaci systému Gentoo se můžete dívat jako na proceduru o 10 krocích, které odpovídají kapitolám 2 - 11 této části. Každý krok končí v určitém stavu:

Pokud budete stát před nějakou volbou, budeme se vám snažit vysvětlit jaká jsou pro a proti. Poté budeme pokračovat s výchozí volbou, označenou slovem "Default: " v názvu. Další možné volby jsou označeny slovem "Náhradní:". Nevykládejte si to tak že vám tuto volbu jakkoliv vnucujeme. Pouze předpokládáme že většina uživatelů zvolí právě ji.

Někdy můžete provést nepovinný krok. Takové kroky jsou označeny jako "Optional: " a nejsou potřeba pro nainstalování systému Gentoo. Nicméně některé nepovinné kroky závisí na vašich předchozích rozhodnutích. Až k takovému kroku dojdete upozorníme vás na něj, a to již ve chvíli kdy činíte toto rozhodnutí a stejně tak na místě kde je tento krok popisován.

Gentoo můžete instalovat mnoha různými způsoby. Můžete si stáhnout naše LiveCD a instalovat z něj (instalační CD), instalovat z již existující distribuce, z bootovatelného CD (jako je například Knoppix), přes síťové spojení, atd.

Máte několik možností - můžete si celý systém zkompilovat od samého začátku (from scratch) nebo instalovat předkompilované balíčky abyste ušetřili čas a měli plně funkční systém co nejdříve. A samozřejmě máte možnosti "mezi tím" ve kterých neinstalujete vše ale začínáte s jakýmsi polopřipraveným systémem.

Pokud chcete Gentoo instalovat z předkompilovaných balíčků nemáte jinou možnost než použít LiveCD obsahující předkompilované balíčky. Novější vydání Gentoo budou tyto balíčky poskytovat i přes Internet.

Pokud při instalaci (nebo v instalační dokumentaci) narazíte na problém, navštivte prosím náš systém správy chyb a podívejte se zda je tato chyba již oznámena. Pokud není, vytvořte hlášení o chybě abychom ji mohli napravit. Nebojte se vývojářů kterým byla vaše chyba přiřazena - většinou lidi nežerou.

Pokud si nejste jisti zda jde o chybu uživatelskou (i když čtete dokumentaci pečlivě můžete udělat chybu) nebo softwarovou (i když instalaci/dokumentaci testujeme pečlivě může nám něco uniknout) můžete se připojit k #gentoo na irc.freenode.net. Samozřejmě, vítáni jste i kdykoliv jindy.

Pokud máte otázku vztahující se k systému Gentoo, podívejte se do seznamu Frequently Asked Questions (FAQ, Často Kladené Dotazy), dostupného v Gentoo Dokumentaci. Můžete se také podívat do seznamů FAQ v našich diskusních forech. Pokud zde nebudete moci najít odpověď na svou otázku, zeptejte se na #gentoo, našem IRC kanále na irc.freenode.net. Ano, několik z nás jsou blázni co vysedávají na IRC ;-)

Ještě než začneme, uvedeme seznam hardwarových požadavků které musí váš počítač splňovat, abyste na něj mohli úspěšně nainstalovat Gentoo. Tyto požadavky samozřejmě závisí i na architektuře vašeho počítače.

Gentoo je oficielně dostupné pro sedm architektur a má experimentální podporu pro jednu další. Oficielně podporované architektury jsou x86 (včetně všech subarchitektur, jako jsou Pentium, Athlon, atd.), sparc (a to jak Sparc32 tak i Sparc64), ppc (PowerPC), hppa, alpha, mips a amd64. Experimentální podpora je dostupná pro architekturu ia64.

Za předpokladu že znáte svou architekturu, zkontrolujte následující požadavky před pokračováním v instalaci Gentoo:

Pořád ještě chcete zkusit Gentoo? Dobrá, v tom případě je ta správná chvíle zvolit si způsob instalace který chcete použít. Ano, máte možnost volby, ne, možnosti nejsou rovnocenné, a ano, výsledek je vždy stejný - základní systém Gentoo.

Popisované způsoby instalace jsou:

Každý způsob instalace má své výhody a nevýhody. Uvedeme pro a proti každého způsobu takže budete mít všechny informace potřebné k rozhodnutí. Ale než budeme pokračovat, vysvětlíme si co je to tříetapová instalace.

Gentoo Linux může být instalován za použití jednoho ze tří etapových archivů. To který si zvolíte závisí na tom jakou část systému si sami chcete zkompilovat. Archiv stage1 je používán pokud chcete pouze nabootovat a sestavit si celý systém sami (from scratch). Archiv stage2 je používán pro sestavení celého systému z "polozkompilovaného" stavu. Archiv stage3 již obsahuje základní Gentoo Linux systém který pro vás byl sestaven. Jak vysvětlíme později, můžete Gentoo nainstalovat bez toho abyste cokoliv kompilovali (kromě vlastního jádra). Pokud chcete právě toto, musíte použít archiv stage3 a Gentoo LiveCD obsahující předkompilované balíčky.

A teď kterou etapu byste si měli zvolit?

Pokud použijete archiv stage1, budete mít plnou kontrolu nad nastavením procesu optimalizace a voleb během sestavování systému. Díky tomu je archiv stage1 vhodný pro zkušené uživatele kteří vědí co dělají. Je to také skvělý způsob instalace pro ty kdo vědí jak Gentoo Linux vlastně funguje.

Archiv stage2 vám umožňuje přeskočit první kroky (bootstrap process) což je v pořádku pokud jste spokojeni s nastavením optimalizace které jsme zvolili pro tento náš balíček.

Volba archivu stage3 umožňuje nejrychlejší instalaci Gentoo Linuxu, ale znamená také že základní systém bude obsahovat optimalizační volby které jsme pro vás zvolili (což jsou upřímně řečeno dobrá nastavení která byla pečlivě vybírána tak aby zlepšila výkon a přitom neohrozila stabilitu). Balíček stage3 je také vyžadován pro instalaci Gentoo Linuxu za použití předkompilovaných balíčků.

Zapište si (nebo zapamatujte) který archiv chcete použít. Budete to potřebovat později až se budete rozhodovat které LiveCD (nebo jiný způsob instalace) použijete. Mohlo by vás zajímat že pokud se rozhodnete použít jiné optimalizační volby až po nainstalování Gentoo, budete moci překompilovat celý systém s novým nastavením.

Nyní se podívejme na seznam dostupných způsobů instalace:

Gentoo LiveCD jsou bootovatelná CD obsahující plně samostatné prostředí Gentoo a díky tomu vám umožňují nastartovat Linux z CD. Během bootování je rozpoznáván váš hardware a jsou načítány příslušné ovladače. Tato CD jsou udržována vývojáři Gentoo a jsou dostupná pro všechny podporované platformy (x86, alpha, sparc, ppc, hppa). Pro některé platformy je dokonce dostupných několik různých LiveCD.

Všechna LiveCD vám umožňují nastartovat systém, nastavit sítové připojení a spustit instalaci Gentoo přes Internet. Avšak některá LiveCD obsahují také potřebné zdrojové kódy nebo dokonce předkompilované balíčky takže můžete Gentoo instalovat i bez sítového spojení.

Teď určitě vykřikujete "Cože? Předkompilované balíčky?" Ano, ovšem, předkompilované balíčky. Protože Gentoo je o možnosti volby, chceme uživatelům poskytnout i možnost rychle nainstalovat Gentoo. Sbírka předkompilovaných balíčků se nazývá Gentoo Reference Platform (GRP). O GRP se budeme hlouběji bavit dále během instalace.

Poskytujeme několik různých typů LiveCD. Následující tabulka uvádí která LiveCD jsou dostupná pro vaši architekturu.

Co tato LiveCD obsahují?

Toto je jednoduché bootovatelné CD, jehož jediným účelem je nastartovat systém, připravit sítové spojení a posléze pokračovat v instalaci Gentoo Linuxu. Neobsahuje žádné etapové balíky (i když v některých případech může obsahovat stage1 balík), zdrojový kód nebo předkompilované balíčky.

První CD je bootovatelné a obsahuje všechny etapové balíčky pro specifickou architekturu (jako jsou Athlon XP, G4, atd.) současně se zdrojovými kódy a předkompilovanými balíčky. Druhé CD obsahuje pouze předkompilované balíčky a může být použito pro instalaci dalších balíčků po ukončení instalace Gentoo. Pro instalaci systému potřebujete pouze CD-1, ale pokud chcete OpenOffice, Mozillu, KDE, GNOME atd. a nechcete si to všechno kompilovat sami, potřebujete také CD-2.

Poskytujeme jak "implicitní" LiveCD sadu, bootovatelnou na všech subarchitekturách specifické architektury, tak i optimalizované LiveCD sady pro jednotlivé subarchitektury (jako je například Athlon XP, G4, atd.)

Toto CD obsahuje kompletní funkční prostředí Gentoo obsahující desktopové prostředí KDE a Gnome, Apache webserver, několik webových prohlížečů, irc klienty, prostředky pro firewall/router, nástroje pro audit sítě, mnoho CLI^[1] nástrojů ... Toto CD může být použito například k opravě poškozeného filesystému. KDE/Gnome LiveCD obsahuje kompletní sadu nástrojů gcc (se zapnutými distcc, ccache), stačí jenom nastartovat všechny systémy v síti z tohoto CD a zažijete sílu distribuované kompilace. Toto CD může být použito pro instalaci Gentoo, ale neobsahuje GRP, zdrojové kódy ani portage snapshot nebo etapové balíčky.

Knoppix je dobře známé bootovatelné CD s plně funkčním desktopovým prostředím. Umožňuje vám nabootovat z CD a, bez přístupu k vašemu pevnému disku, spouštět kancelářské aplikace nebo systémové nástroje. V našem případě budeme používat systém a síťové nástroje pro nainstalování Gentoo.

Pokud plánujete použít Knoppix, můžete ho stáhnout z domovské stránky Knoppixu.

Pokud začnete instalovat z jiné již nainstalované Linuxové distribuce, můžete využívat všechny nástroje již dostupné ve vaší Linuxové distribuci. Pokud chcete instalovat Gentoo z existující distribuce, můžete přeskočit zbytek této kapitoly a pokračovat s kapitolou Konfigurace vaší sítě.

V některých případech nemusí být možné nastartovat systém z CD nebo použít k instalaci Gentoo nějakou již existující distribuci. V případě že má váš systém síťovou kartu a BIOS/ROM schopný netbootu (PXE), potom můžete při startu systému natáhnout malý systém přes síť a posléze instalovat z tohoto systému.

Pokud chcete použít tuto metodu (uživatelé MIPS nemají jinou možnost) měli byste mít funkční DHCP a TFTP server. Informace jak nastavit DHCP server a TFTP server jsou dostupné v Diskless-HOWTO.

V závislosti na vašem nastavení budete možná muset vytvořit nebo stáhnout kernel image pro svůj systém.

Nyní se rozhodněte pro jeden ze způsobů instalace Gentoo a pokračujte v příslušném oddíle. Protože toto je Gentoo Handbook, budeme za výchozí volbu považovat Gentoo LiveCD, ale v příslušných oddílech najdete potřebné informace i o ostatních způsobech instalace.

Vybrali jste si použití Gentoo LiveCD (pokud ne, čtete špatnou část). Nejdříve musíme stáhnout a vypálit zvolené LiveCD. O možných druzích LiveCD už jsme se bavili, ale kde je můžete stáhnout?

Následující tabulka obsahuje seznam relativních cest na kterých můžete najít LiveCD ISO obrazy (obrazy CD). Cesta je relativní vzhledem k hlavnímu adresáři Gentoo na našich mirrorech.

Navštivte jeden z našich mirrorů a přesuňte se do adresáře kde jsou umístěna vaše LiveCD. V tomto adresáři se nachází tzv. ISO-soubory. To jsou úplné obrazy CD, které můžete vypálit na CD-R. Pokud narazíte na několik ISO-souborů s různými date tagy (jako je například livecd-x86-cd1-20031029.iso) vyberte to nejnovější.

V případě že máte podezření že vámi stažený soubor je poškozený a chcete to ověřit, můžete zkontrolovat jeho kontrolní součet algoritmem MD5 a srovnat ho se součtem který poskytujeme (jako je například livecd-x86-cd1-20031029.iso.md5). Kontrolní součet můžete zkontrolovat nástrojem md5sum pod Linuxem/Unixem nebo md5summer pod Windows.

Pro vypálení staženého ISO souboru musíte zvolit raw-burning mód. Jak to udělat závisí na programu který používáte k pálení CD. Podíváme se jak to provést pro několik populárních nástrojů.

Následující podkapitoly vysvětlují jak nabootovat LiveCD specifická pro jednotlivé kapitoly. Ujistěte se že jste si vybrali subverzi určenou pro vaši architekturu!

Pokud už máte vypálena instalační CD, přišel čas nastartovat z nich systém. Restartujte počítač a vstupte do BIOSu. Toho obvykle docílíte stiskem kláves DEL, F1 nebo ESC (která klávesa to je závisí na BIOSu který je ve vašem počítači použit). V BIOSu změňte pořadí zařízení ze kterých se má bootovat tak aby byla CD-ROM mechanika před pevným diskem. Toto nastavení se často nachází v submenu "CMOS Setup". Až toto neuděláte, nastartuje váš systém přímo z pevného disku a mechaniku CD-ROM bude ignorovat.

Nyní vložte instalační CD do CD-ROM mechaniky (duh) a restartujte počítač. Po chvíli byste měli vidět povedenou bootovací obrazovku s logem Gentoo Linuxu. Nyní můžete stisknout Enter čímž spustíte bootovací proces s přednastavenými hodnotami, nebo můžete nabootovat LiveCD s libovolnými volbami pokud uvedete volbu kernelu následovanou volbami a Enter stisknete až poté.

Uvedení volby kernelu? Ano, na našich LiveCD k dispozici vám dáváme několik kernelů. Výchozí volba je gentoo. Další volby jsou smp, což je jádro s podporou víceprocesorových systémů a memtest, který otestuje vaši RAM paměť (ale z tohoto jádra nelze Gentoo nainstalovat).

V následující tabulce najdete krátký přehled dostupných jader.

Jak už bylo uvedeno, můžete také používat různá nastavení kernelu. Jedná se o nepovinné volby které můžete zapnout či vypnout dle vlastního úsudku. Následující tabulka vysvětluje dostupné volby.

Nyní nastartujte z CD, vyberte jádro (pokud vám nevyhovuje výchozí jádro gentoo) a bootovací volby. Jako příklad vám ukážeme jak nastartovat jádro gentoo s volbami dopcmcia cdcache:

boot: gentoo dopcmcia cdcache

Poté se objeví další obrazovka s progressbarem (znázorněním postupu instalace). Jakmile startovací proces skončí, budete automaticky přihlášení do "Live" Gentoo Linuxu jako "root", čili super user. Na aktuální konzoli by se měla zobrazit rootovská příkazová řádka ("#") a měli byste mít možnost přepnout se i do jiných konzol stiskem Alt-F2, Alt-F3 a Alt-F4. Vraťte se do první konzole stiskem Alt-F1.

Nyní pokračujte v části Konfigurace dalšího hardware.

Nastartuje svůj HPPA systém, a během bootovacího procesu uvidíte na obrazovce zprávu podobnou té následující:

Searching for Potential Boot Devices.
To terminate search, press and hold the ESCAPE key.

Až se tato zpráva objeví, stiskněte klávesu Esc a držte ji dokud se neobjeví menu s volbami. Chvilku to trvá, tak buďte trpěliví. V nejčastějším případě byste měli vstoupit do BOOT_ADMIN konzole. Pokud se objevíte v menu s volbami, zvolte položku Enter Boot Administration mode pro vstup do BOOT_ADMIN konzole. Měl by se objevit příkazová řádka '>'.

Vložte Gentoo LiveCD do CD-ROM mechaniky. Pokud neznáte SCSI ID vaší CD-ROM mechaniky, vaše PA-RISC stanice ji začne hledat po zadání následujícího příkazu.

> search
Searching for Devices with Bootable Media.
To terminate search, please press and hold the ESCAPE key.

Poté vaše PA-RICS stanice zobrazí seznam dostupných startovacích médií. Zde je příklad výsledku předchozího příkazu:

Device Selection      Device Path             Device Type and Utilities
---------------------------------------------------------------------------

P0                    scsi.5.0                TOSHIBA CD-ROM XM-3301TA
                                                  IPL
P1                    scsi.2.0                COMPAQ ST32550N
                                                  IPL
P2                    lan.0010a7-06d1b6.3.6   server
                                                  IPL

Pro start z CD-ROM mechaniky potřebujete znát zobrazenou hodnotu Device Path. Například, pokud budeme chtít nastartovat z CD-ROM mechaniky Toshiba, zadáme následující příkaz:

> boot scsi.5.0 ipl

Trying scsi.5.0

Klíčové slovo ipl (Initial Program Loader) znamená pro palo (PA-RISC boot LOader) že má vstoupit do interaktivního módu. To vám umožňuje například změnit startovací parametry.

Po úspěšném bootu bude palo spuštěn v interaktivním módu:

Boot path initialized.
Attempting to load IPL.


Hard booted.
palo ipl 1.2 root@b180l.da-kot Tue Apr  8 12:43:07 CEST 2003

Boot image contains:
    0/vmlinux32 4028015 bytes @ 0x1520000
    0/ramdisk 834748 bytes @ 0xf800
Current command line:
0/vmlinux initrd=initrd.gz TERM=linux console=tty root=/dev/ram0 init=/linuxrc
  0: 0/vmlinux
  1: initrd=initrd.gz
  2: TERM=linux
  3: console=tty
  4: root=/dev/ram0
  5: init=/linuxrc

Edit which field?
(or 'b' to boot with this command line)?

Tyto parametry ve většině případů postačují.

Pokud potřebujete další vlastnosti, musíte doplnit potřebná slova na konec příkazové řádky. Pro přidání slova stačí upravit poslední položku, doplnit mezeru a zadat nové klíčové slovo. Jediné další aktuálně implementované klíčové slovo je cdcache které LiveCD říká že se jeho obsah má načíst do paměti, což vám umožní CD odpojit.

(or 'b' to boot with this command line)? 5
init=/linuxrc cdcache

Nyní když už jste upravili startovací parametry, nastartujte.

(or 'b' to boot with this command line)? b

Na aktuální konzoli by se měla zobrazit rootovská příkazová řádka ("#") a měli byste mít možnost přepnout se i do jiných konzol stiskem Alt-F2, Alt-F3 a Alt-F4. Vraťte se do první konzole stiskem Alt-F1.

Nyní pokračujte v části Konfigurace dalšího hardware.

Vložte Gentoo LiveCD do mechaniky a spusťte systém. Během startu stiskněte Stop-A pro vstup do OpenBootPROM (OBP). Jakmile jste v OBP, nastartujte z CD-ROM mechaniky.

ok boot cdrom

Přivítá vás SILO boot manager (na LiveCD). Zadejte gentoo (pro jednoprocesorový stroj) nebo smp (pro víceprocesorový stroj) a stiskněte Enter pro pokračování startu. V následujícím příkladu nastartujeme gentoo jádro.

boot: gentoo

Jakmile LiveCD nastartuje, přivítá vás přihlašovací řádek. Přihlašte se jako root. Není potřeba žádné heslo, takže až o něj budete požádáni stiskněte Enter.

login: root
password: (Press Enter here)

Na aktuální konzoli by se měla zobrazit rootovská příkazová řádka ("#") a měli byste mít možnost přepnout se i do jiných konzol stiskem Alt-F2, Alt-F3 a Alt-F4. Vraťte se do první konzole stiskem Alt-F1.

Nyní pokračujte v části Konfigurace dalšího hardware.

Vložte LiveCD do mechaniky CD-ROM a restartujte systém. Během startu podržte klávesu C (nebo spusťte OldWorld zavaděč jako jsou například BootX nebo quik). Objeví se uvítání a ve spodní části obrazovky příkazová řádka boot:

V tuto chvíli stiskněte Enter, a z CD disku se načte kompletní prostředí Gentoo Linux. Pokud se během startu objeví problémy, zadejte při startu volbu -safe. Tato volba předá jádru následující parametry: append="video=ofonly nol3 init=/linuxrc".

Až LiveCD nastartuje, objeví se přivítání a přihlašovací řádek. Přihlašte se jako root a ponechte heslo prázdné (tj. stiskněte Enter).

login: root
password: (Press Enter here)

Na aktuální konzoli by se měla zobrazit rootovská příkazová řádka ("#") a měli byste mít možnost přepnout se i do jiných konzol stiskem Alt-F2, Alt-F3 a Alt-F4. Vraťte se do první konzole stiskem Alt-F1.

Pokud instalujete Gentoo na systém s neamerickou (non-US) klávesnicí, použijte příkaz loadkeys pro načtení mapy vaší klávesnice. Pro zobrazení dostupných map použijte příkaz ls /usr/share/keymaps.

# ls /usr/share/keymaps

Pro načtení mapy použijte příkaz loadkeys.

# loadkeys be2-latin1

Nyní pokračujte v části Konfigurace dalšího hardware.

Poté co LiveCD nastartuje, pokusí se rozpoznat hardwarová zařízení nainstalovaná ve vašem počítači a načíst příslušné moduly jádra. V naprosto drtivé většině případů odvede velice dobrou práci. Avšak v některých případech se nemusí povést automaticky načíst potřebné moduly. Pokud PCI auto-detekce něco nerozpozná, budete muset příslušné moduly do jádra načíst ručně.

V dalším příkladě se pokusíme načíst modul 8139too (podporující některé druhy síťových rozhraní).

# modprobe 8139too

Pokud jste zkušený uživatel, možná si chcete pohrát s nastavením pevného IDE disku za použití programu hdparm. Za použití volby -tT můžete otestovat výkon vašeho disku (spusťte jej několikrát po sobě pro přesnější výsledky):

# hdparm -tT /dev/hda

Při ladění se můžete nechat inspirovat následujícími příklady (nebo experimentovat) které používají zařízení /dev/hda (nahraďte jej vaším zařízením).

Zapnutí DMA:                                   # hdparm -d 1 /dev/hda
Zapnutí DMA + Bezpečné volby zvyšující výkon:  # hdparm -d 1 -A 1 -m 16 -u 1 -a 64 /dev/hda

Pokud plánujete že umožníte dalším lidem přístup k instalačnímu prostředí nebo pokud chcete používat irssi chat bez rootovských práv (z bezpečnostních důvodů), potřebujete vytvořit příslušné uživatelské účty a změnit heslo uživatele root.

Pro změnu hesla uživatele root spusťte příkaz passwd:

# passwd
New password: (Enter your new password)
Re-enter password: (Re-enter your password)

Pokud chcete vytvořit nový uživatelský účet, zadejte nejdříve osobní informace následované heslem. Pro tyto účely používáme příkazy useradd a passwd. V dalším příkladu vytvoříme uživatele s uživatelským jménem "john".

# useradd john
# passwd john
New password: (Enter john's password)
Re-enter password: (Re-enter john's password)

Z rootovského účtu se do účtu nově vytvořeného uživatele přepnete pomocí příkazu su:

# su john -

Pokud chcete dalším uživatelům umožnit přístup k vašemu počítači během instalace Gentoo Linuxu (například pokud vám tito uživatelé budou pomáhat s instalací nebo ji pro vás dokonce budou provádět samostatně), potřebujete pro ně vytvořit uživatelský účet, nebo jim poskytnout svoje rootovské heslo (to ale dělejte pouze pokud těmto osobám plně důvěřujete).

Pro nastartování SSH démona spusťte následující příkaz:

# /etc/init.d/sshd start

Nyní pokračujte v kapitole Konfigurace vaší sítě.

Nejdříve si stáhněte dostupné net boot image z adresy http://dev.gentoo.org/~kumba/mips/netboot/

Nyní nakonfigurujte svůj DHCP server tak aby tento soubor zaslal startujícímu klientovi. SGI stroje nicméně potřebují nějaké malé úpravy na straně serveru aby TFTP pracovalo správně:

(Disable "Path Maximum Transfer Unit", otherwise SGI Prom won't find the kernel)
# echo 1 > /proc/sys/net/ipv4/ip_no_pmtu_disc
(Set the port range usable by the SGI Prom)
# echo "2048 32767" > /proc/sys/net/ipv4/ip_local_port_range

Nyní zapněte svůj stroj, přejděte do PROM monitoru a zadejte příkaz pro nastartování jádra přes síť:

        Running power-on diagnostics

System Maintenance Menu

1) Start System
2) Install System Software
3) Run Diagnostics
4) Recover System
5) Enter Command Monitor

Option? 5
Command Monitor. Type "exit" to return to the menu.
>> bootp(): root=/dev/ram0

Někdy je start přes síť trnitá cesta. Pokud narazíte na problémy mohly by vám následující PROM příkazy pomoci, ale zaručit to nelze. Pokud vaše stanice odmítne přes sít nastartovat, dvakrát zkontrolujte nastavení TFTP serveru abyste se ujistili že:

>> resetenv
>> unsetenv netaddr
>> unsetenv dlserver
>> init
>> bootp(): root=/dev/ram0

Pokud se vše podařilo, jste teď v ash příkazové řádce. V tom případě můžete pokračovat v kapitole Konfigurace vaší sítě.

V závislosti na tom jaké instalační médium jste si pro instalaci Gentoo Linuxu vybrali můžete nebo nemůžete pokračovat bez funkčního připojení k síti (a Internetu).

Obecně vzato budete potřebovat nastavit připojení k síti (a Internetu). Ale Gentoo také poskytuje možnost instalace bez síťového připojení. To je však možné pouze s následujícími instalačními médii:

Výsledkem instalace Gentoo Linuxu přes Internet je plně aktualizovaný Gentoo systém. Máte instalaci založenou na nejnovějším Portage stromě (což je kolekce balíčků které poskytujeme společně s nástroji na správu vašeho software). To je také důvod proč je síťová instalace preferována. Avšak někteří lidé nemohou nebo nechtějí instalovat Gentoo na systém s fungujícím připojením na Internet.

Pokud jste v takové situaci potom budete potřebovat sadu 2 CD. Na těchto sadách je dostupný zdrojový kód, Portage strom a nástroje potřebné k instalaci Gentoo základního systému, a tak dále. Cenou za tuto volbu je že nebudete mít nejnovější verze programů, ačkoliv rozdíly budou minimální.

Pokud tedy chcete využít možnost instalace bez sítě, musíte použít tuto 2-CD sadu, přeskočit zbytek této kapitoly a pokračovat v kapitole Příprava disků. V opačném případě pokračujte dále ve čtení této kapitoly.

Pokud k Internetu přistupujete přes proxy server, budete možná potřebovat zadat informace o něm během instalace. Je velice jednoduché nadefinovat proxy - potřebujete totiž pouze nastavit proměnnou obsahující tyto informace.

Ve většině případů stačí pouze nadefinovat proměnné za použití jména proxy serveru. Předpokládejme například, že proxy se jmenuje proxy.gentoo.org a číslo portu je 8080.

(If the proxy filters HTTP traffic)
# export http_proxy="http://proxy.gentoo.org:8080"
(If the proxy filters FTP traffic)
# export ftp_proxy="ftp://proxy.gentoo.org:8080"
(If the proxy filters RSYNC traffic)
# export rsync_proxy="rsync://proxy.gentoo.org:8080"

Pokud váš proxy server vyžaduje uživatelské jméno a heslo, měli byste pro proměnné použít následující syntaxi:

http://username:password@server

Například pro nastavení našeho HTTP proxy serveru s uživatelským jménem "john" a heslem "f00b_r" bychom použili:

# export http_proxy="http://john:f00b_r@proxy.gentoo.org:8080"

Většina informací uvedená dále v této kapitole je určena uživatelům kteří nastartovali z Gentoo LiveCD. Nicméně Gentoo Linux můžete instalovat několika dalšími způsoby. Pokud jste v takové situaci, ujistěte se použitý způsob má fungující Internetové připojení (informace dostupné v dokumentech Používáme DHCP nebo Rozumíme síťové terminologii se vám mohou hodit) a pokračujte v kapitole Příprava disků.

Pokud je váš systém připojen do Ethernetové sítě s DHCP serverem, je velice pravděpodobné že vaše sítová konfigurace již byla automaticky nastavena. Pokud je tomu tak, měli byste být schopni používat mnoho sítových nástrojů na LiveCD jako jsou mimo jiné ssh, scp, ping, irssi, wget a links.

Pokud pro vás byla síť nastavena, potom by příkaz /sbin/ifconfig měl kromě lo vypsat i některá další síťová rozhraní, jako je například eth0:

# /sbin/ifconfig
  eth0      Link encap:Ethernet  HWaddr 00:50:BA:8F:61:7A
            inet addr:192.168.0.2  Bcast:192.168.0.255  Mask:255.255.255.0
            inet6 addr: fe80::50:ba8f:617a/10 Scope:Link
            UP BROADCAST RUNNING MULTICAST  MTU:1500  Metric:1
            RX packets:1498792 errors:0 dropped:0 overruns:0 frame:0
            TX packets:1284980 errors:0 dropped:0 overruns:0 carrier:0
            collisions:1984 txqueuelen:100
            RX bytes:485691215 (463.1 Mb)  TX bytes:123951388 (118.2 Mb)
            Interrupt:11 Base address:0xe800

Možná budete chtít pingnout na DNS server svého providera (který se nachází v /etc/resolv.conf) a libovolný web server, pouze abyste se ujistili že vaše pakety dorazí do sítě, DNS funguje správně, atd. ...

# ping -c 3 www.yahoo.com

Můžete nyní používat svou síť? Pokud ano, přeskočte zbytek této kapitoly a pokračujte v kapitole Příprava disků. Pokud je síť nefunkční, potom máte smůlu a musíte pokračovat ještě dále.

Nejjednodušší způsob k nastavení sítě pokud není nastavena automaticky je spustit skript net-setup.

# net-setup eth0

Skript net-setup vám položí několik otázek o vašem sítovém prostředí, a po jeho skončení byste měli mít k dispozici funkční připojení k síti. Otestujte připojení jak bylo předvedeno výše, a pokud je test úspěšný tak gratulujeme! Nyní jste konečně připraveni na instalaci Gentoo. Přeskočte zbytek této kapitoly a pokračujte v kapitole Příprava disků.

Pokud vaše síťové spojení stále nefunguje jak by mělo, pokračujte v podkapitole Manuální konfigurace sítě.

Za předpokladu že potřebujete PPPoE pro připojení k Internetu, LiveCD (libovolná verze) vám celý proces zprovoznění sítě usnadňuje protože obsahuje rp-pppoe. Použijte skript adsl-setup ke konfiguraci vašeho spojení. Budete dotázáni na ethernetové zařízení připojené k vašemu adsl modemu, vaše jméno a heslo, IP adresy vašich DNS serverů a na to zda potřebujete základní firewall nebo ne.

# adsl-setup
# adsl-start

Pokud něco nefunguje, zkontrolujte dvakrát zda jste zadali správné jméno a heslo (podívejte se do /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets) a ujistěte se že jste zadali správné zařízení. Pokud vaše internetové zařízení neexistuje, budete do jádra muset zavést příslušné moduly. V tom případě byste měli pokračovat v podkapitole Manuální konfigurace sítě tam vysvětlujeme jak do jádra potřebné moduly zavést.

Pokud vše funguje, pokračujte v kapitole Příprava disků.

Pokud potřebujete podporu pro PPTP, můžete použít skript pptpclient, který je k dispozici na našich LiveCD. Ale nejdříve se ujistíme že vaše konfigurace je správná. Upravte soubor /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets tak aby obsahoval správnou kombinaci uživatelského jména a hesla:

# nano -w /etc/ppp/chap-secrets

Poté upravte /etc/ppp/options.pptp pokud je to nutné:

# nano -w /etc/ppp/options.pptp

Až toto uděláte, spusťte jednoduše pptp (společně s volbami které jste nemohli nastavit v options.pptp) pro připojení k serveru:

# pptp <server ip>

Nyní pokračujte v kapitole Příprava disků.

Až LiveCD nastartuje, pokusí se určit veškeré vaše hardwarové vybavení a načíst potřebné moduly (ovladače) do jádra tak aby nalezený hardware fungoval. V naprosté většině případů systém odvede výbornou práci. Avšak v některých případech nemusí být všechny potřebné moduly automaticky načteny.

Pokud některý ze skriptů net-setup nebo adsl-setup selhal, je téměř jisté že vaše síťová karta nebyla automaticky rozpoznána. To znamená že budete muset požadované moduly do jádra zavést ručně.

Abyste zjistili jaké moduly naše jádro nabízí použijte příkaz ls:

# ls /lib/modules/`uname -r`/kernel/drivers/net

Pokud najdete modul (ovladač) pro vaši sítovou kartu, použijte pro jeho zavedení do jádra příkaz modprobe:

# ifconfig eth0
  eth0      Link encap:Ethernet  HWaddr FE:FD:00:00:00:00  
            BROADCAST NOARP MULTICAST  MTU:1500  Metric:1
            RX packets:0 errors:0 dropped:0 overruns:0 frame:0
            TX packets:0 errors:0 dropped:0 overruns:0 carrier:0
            collisions:0 txqueuelen:0 
            RX bytes:0 (0.0 b)  TX bytes:0 (0.0 b)

Avšak pokud narazíte na následující chybu, nebyla síťová karta nalezena:

# ifconfig eth0
  eth0: error fetching interface information: Device not found

Za předpokladu že byla vaše sítová karta nalezena, můžete znovu spustit skript net-setup nebo adsl-setup (který by nyní měl fungovat), ale pro drsňáky teď vysvětlíme jak nakonfigurovat sítovou kartu ručně.

V zásadě existují dvě možnosti. Bud použijete DHCP (automatické získání IP adresy), nebo ručně nastavíte síťové parametry pomocí příkazů ifconfig a route.

DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) umožňuje automaticky přijímat informace o konfiguraci sítě (IP adresu, síťovou masku, broadcast adresu, gateway, nameservery, atd.). To funguje pouze pokud máte ve své síti DHCP server DHCP (nebo pokud má DHCP server váš provider). Aby vaše síťová karta přijímala tyto informace automaticky, použijte dhcpd.

# dhcpcd eth0

Pokud toto funguje (zkuste pingnout na některý internetový server, například na Google), potom je nastavení hotovo a jste připraveni pokračovat v instalaci kapitolou Příprava disků.

Pokud všechny výše uvedené postupy selžou, budete muset nastavit vaši síť ručně. Nebojte se, zdaleka to není těžké. Ale nejdříve vám musíme vysvětlit určité množství síťových pojmů které budete potřebovat pro uspokojivou konfiguraci vaší sítě. Až toto dočtete, budete vědět co je to gateway, k čemu je sítová maska, jak je vytvářena broadcast adresa a proč potřebujete nameservery.

Počítače jsou v síti identifikovány svými IP adresami (Internet Protocol adresami). Tyto adresy jsou vlastně kombinacemi čtyř číslic mezi 0 a 255, Tedy, tak to alespoň vnímáme my. Ve skutečnosti se IP adresa skládá z 32 bitů (jedniček a nul). Podívejme se na názorný příklad:

IP Address (numbers):   192.168.0.2
  IP Address (bits):      11000000 10101000 00000000 00000010
                          -------- -------- -------- --------
                             192      168       0        2

Taková IP adresa je unikátní pro každý počítač pokud uvažujeme dostupnou síť (tj. všechny počítače dostupné ve vaší síti musí mít unikátní IP adresy). Abychom byli schopni rozlišovat mezi uživateli uvnitř lokální sítě a mimo ni, je IP adresa rozdělena na dvě části - na síťovou (network) a uživatelskou (host) část.

Toto rozdělení je zapsáno ve formě sítové masky (netmask), posloupnosti jedniček následované posloupností nul. Část IP adresy která odpovídá jedničkám je síťová část, část odpovídající nulám je uživatelská část. Síťová maska je obvykle zapsána podobným způsobem jako IP adresa:

IP-address:    192      168      0         2
              11000000 10101000 00000000 00000010
  Netmask:    11111111 11111111 11111111 00000000
                 255      255     255        0
             +--------------------------+--------+
                      Network              Host

Jinými slovy, IP adresa 192.168.0.14 je stále ještě částí naší sítě, ale 192.168.1.2 již nikoliv.

Broadcast (všesměrová) adresa je IP adresa se stejnou síťovou částí jako má naše sít, ale pouze s jedničkami na místě uživatelské části. Každý uživatel v naší síti na této adrese poslouchá. Jejím skutečným účelem je všesměrové vysílání (broadcast) paketů.

IP-address:    192      168      0         2
              11000000 10101000 00000000 00000010
  Broadcast:  11000000 10101000 00000000 11111111
                 192      168      0        255
             +--------------------------+--------+
                       Network             Host

Abyste byli schopni surfovat po internetu, musíte vědět s kým sdílíte spojení k webu. Tento počítač se jmenuje gateway. Protože se jedná o obyčejný počítač, má obyčejnou IP adresu (například 192.168.0.1).

Jak už jsme dříve uvedli, každý počítač má vlastní IP adresu. Abychom se k počítači dostali pomocí jména (namísto IP adresy), potřebujeme službu která takové jméno (jako je například dev.gentoo.org) přeloží na IP adresu (jako je například 64.5.63.82). Tato služba se jmenuje name service (jmenná služba). Abyste tuto službu mohli využívat, musíte v souboru /etc/resolv.conf zadat potřebné jmenné servery.

V některých případech slouží vaše gateway současně i jako nameserver (jmenný server). Jinak budete muset zadat jmenné servery poskytované vaším ISP.

Shrňme to - než budete pokračovat, budete potřebovat následující informace:

Nastavení sítě spočívá ve třech krocích. Nejdříve si pomocí příkazu ifconfig přiřadíme IP adresu. Poté nastavíme routování na gateway pomocí příkazu route. Nakonec umístíme IP adresy jmenných serverů do /etc/resolv.conf.

Pro přiřazení IP adresy budete potřebovat IP adresu, všesměrovou (broadcast) adresu a síťovou masku (netmask). Poté spusťte následující příkaz, přičemž nahraďte ${IP_ADDR} za IP adresu, ${BROADCAST} za všesměrovou adresu a ${NETMASK} za síťovou masku:

# ifconfig eth0 ${IP_ADDR} broadcast ${BROADCAST} netmask ${NETMASK} up

Nyní nastavte routování pomocí příkazu route. Zaměňte ${GATEWAY} za IP adresu vaší brány (gateway):

# route add default gw ${GATEWAY}

Nyní otevřete soubor /etc/resolv.conf svým oblíbeným editorem (v našem příkladě je použit editor nano):

# nano -w /etc/resolv.conf

Doplňte IP adresy jmenných serverů, přičemž následující příklad použijte jako šablonu. Samozřejmě nahraďte ${NAMESERVER1} a ${NAMESERVER2} za příslušné IP adresy jmenných serverů:

nameserver ${NAMESERVER1}
  nameserver ${NAMESERVER2}

Hotovo. Nyní otestujte svou síť například pingnutím na některý z Internetových serverů (například Google). Pokud to funguje, gratulujeme. Nyní jste připraveni k instalaci Gentoo. Pokračujte kapitolou Příprava disků.

Pořádně se podíváme na vlastnosti Gentoo Linuxu a obecně Linuxu související s disky, včetně Linuxových souborových systémů, diskových oddílů a blokových zařízení. Poté, jakmile budete rozumět vstupům a výstupům disků a souborových systémů, vás provedeme postupem vytvoření diskových oddílů a souborových systémů pro vaši instalaci Gentoo Linuxu.

Začneme představením blokových zařízení. Nejslavnější z nich je pravděpodobně to které reprezentuje první IDE disk v Linuxovém systému, čili /dev/hda. V případě že váš systém používá SCSI disky je první disk označen /dev/sda.

Bloková zařízení uvedená výše reprezentují abstraktní rozhraní k diskům. Uživatelské programy mohou tato bloková zařízení používat k práci s vaším diskem aniž by se musela starat zda se jedná o IDE disk, SCSI disk nebo cokoliv jiného. Program se může na disk obrátit jednoduše jako na hromadu souvislých, náhodně přístupných 512-bytových bloků.

Ačkoliv je teoreticky možné použít pro váš Linuxový systém celý pevný disk, téměř nikdy se to nedělá. Namísto toho je celý disk rozdělen na menší, lépe spravovatelná, bloková zařízení která se na většině systémů nazývají diskové oddíly (partitions). Jiné architektury používají podobnou techniku, nazývanou řezy (slices).

Diskové oddíly lze rozdělit na tři základní typy: primární, rozšířené a logické.

Primární diskový oddíl je takový diskový oddíl o kterém jsou informace uloženy v MBR (master boot record). Protože MBR je velice malý (512 bytů), lze vytvořit nejvýše čtyři primární diskové oddíly (například /dev/hda1 až /dev/hda4).

Rozšířený diskový oddíl je zvláštním druhem primárního diskového oddílu (což znamená že rozšířený diskový oddíl musí být jedním ze čtyř možných primárních diskových oddílů) obsahující další diskové oddíly. Tento druh diskového oddílu původně neexistoval, ale protože maximální počet čtyř diskových oddílů byl příliš nízký, objevilo se toto řešení rozšiřující zaběhané schéma bez ztráty zpětné kompatibility.

Logický diskový oddíl je diskový oddíl uvnitř rozšířeného diskového oddílu. Jejich definice není ukládána do MBR, ale je uchovávána v rozšířeném diskovém oddíle.

Pokud si pro svůj systém nechcete navrhnout vlastní rozdělení disku, můžete použít (ne-LVM) schéma které používáme ve zbytku této knihy:

Pro x86 nebo amd64:

Pro ppc:

Pro Sparc:

Pokud chcete instalovat Gentoo z existující distribuce, měli byste nejdříve změnit velikost aktuálních diskových oddílů (pokud nemáte žádné místo volné) abyste mohli Gentoo nainstalovat. K tomu můžete použít například program GNU/Parted.

Pokud vás zajímá jak velký má který diskový oddíl (nebo logický celek) být, nebo kolik diskových oddílů potřebujete, čtěte dále. Jinak pokračujte přímo v rozdělování disku:

Počet diskových oddílů silně závisí na vašem prostředí. Například, pokud máte velký počet uživatelů, budete zřejmě chtít umístit /home na oddělený disk abyste zvýšili bezpečnost a zjednodušili zálohování. Pokud instalujete gentoo jako mailserver, potom by zřejmě měl být umístěn adresář /var protože veškeré e-maily jsou ukládány právě zde. Dobré rozvržení souborového systému poté maximalizuje výkon. Gameservery budou mít samostatný adresář /opt protože právě sem jsou většinou umisťovány herní servery. Důvody jsou stejné jako v případe /home - bezpečnost a zálohy.

Jak je zřejmé, velice závisí na tom čeho chcete dosáhnout. Oddělené diskové oddíly nebo disky mají následující výhody:

Avšak rozdělení systému na více diskových oddílů má i své nevýhody: pokud není systém nastaven správně, skončíte se systémem který má na některých discích spoustu volného místa a na některých vůbec žádné.

Jako příklad rozdělení disku předvedeme jeden z našich 20 GB disků, použitých v předváděcím laptopu (obsahující webserver, mailserver, gnome, ...):

Filesystem    Type    Size  Used Avail Use% Mounted on
/dev/hda5     ext3    509M  132M  351M  28% /
/dev/hda2     ext3    5.0G  3.0G  1.8G  63% /home
/dev/hda7     ext3    7.9G  6.2G  1.3G  83% /usr
/dev/hda8     ext3   1011M  483M  477M  51% /opt
/dev/hda9     ext3    2.0G  607M  1.3G  32% /var
/dev/hda1     ext2     51M   17M   31M  36% /boot
/dev/hda6     swap    516M   12M  504M   2% <not mounted>
(Unpartitioned space for future usage: 2 Gb)

Diskový oddíl připojený jako /usr je relativně zaplněný, ale jakmile je jednou software nainstalován, /usr už nemá tendenci příliš růst. Mohli byste si myslet že pro /var je přiřazeno příliš mnoho místa. Avšak Gentoo kompiluje veškeré programy v /var/tmp/portage, takže pokud chcete kompilovat velké programy měli byste mít ve /var volný alespoň 1G, a pokud vám nečiní potíže kompilovat současně KDE i OpenOffice.org tak alespoň 3G.

Nyní rozdělte svůj pevný disk za použití následujících příkladů uvedených pro vaši architekturu:

Program fdisk je populární a mocný nástroj na dělení disku na jednotlivé diskové oddíly. Spusťte fdisk na svůj disk (v našem případě používáme /dev/hda):

# fdisk /dev/hda

Jakmile se ocitnete v prostředí programu fdisk, objeví se obrazovka podobná té následující:

Command (m for help):

Zadejte p, čímž zobrazíte aktuální rozdělení disku:

Command (m for help): p

Disk /dev/hda: 240 heads, 63 sectors, 2184 cylinders
Units = cylinders of 15120 * 512 bytes

Device Boot    Start       End    Blocks   Id  System
/dev/hda1             1        14    105808+  83  Linux
/dev/hda2            15        49    264600   82  Linux swap
/dev/hda3            50        70    158760   83  Linux
/dev/hda4            71      2184  15981840    5  Extended
/dev/hda5            71       209   1050808+  83  Linux
/dev/hda6           210       348   1050808+  83  Linux
/dev/hda7           349       626   2101648+  83  Linux
/dev/hda8           627       904   2101648+  83  Linux
/dev/hda9           905      2184   9676768+  83  Linux

Command (m for help):

Tento konkrétní disk je nakonfigurován pro sedm různých Linuxových souborových systémů (každý odpovídá diskovému oddílu s popiskem "Linux") a současně odkládacímu diskovému oddílu (ten je popsán jako "Linux swap").

Nejdříve odstraníme všechny existující diskové oddíly z disku. Zadejte d pro smazání diskového oddílu. Například pro smazání oddílu /dev/hda1:

Command (m for help): d
Partition number (1-4): 1

Diskový oddíl byl označen pro smazání. Nebude se dále zobrazovat pokud stisknete p, ale nebude smazán dokud změny neuložíte. Pokud uděláte chybu a chcete program ukončit bez uložení změn, stiskněte klávesu q a poté Enter, a vaše diskové oddíly nebudou smazány.

Předpokládejme že jste chtěli smazat všechny Linuxové diskové oddíly na vašem disku, opakovaně jste mačkali p pro zobrazování seznamu diskových oddílů a poté jste mačkali d a číslo diskového oddílu které chcete smazat. To znamená že jste skončili s tabulkou neobsahující žádné položky:

Disk /dev/hda: 30.0 GB, 30005821440 bytes
240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
Units = cylinders of 15120 * 512 = 7741440 bytes

Device Boot    Start       End    Blocks   Id  System

Command (m for help):

Nyní když je tabulka uložená v paměti prázdná, jste připraveni vytvářet nové diskové oddíly. Použijeme výchozí schéma rozdělení popsané již dříve. Samozřejmě, nenásledujte tyto instrukce pokud disk stejným způsobem nechcete!

Nejdříve vytvoříme malý startovací oddíl. Stiskněte n pro vytvoření nového diskového oddílu, poté p pro výběr primárního diskového oddílu a poté 1 pro výběr prvního primárního oddílu. Až budete dotázáni na číslo prvního cylindru, stiskněte Enter. Až budete dotázáni na číslo posledního cylindru, zadejte +32M pro vytvoření diskového oddílu o velikosti 32 MB:

Command (m for help): n
Command action
  e   extended
  p   primary partition (1-4)
p
Partition number (1-4): 1
First cylinder (1-3876, default 1): (Hit Enter)
Using default value 1
Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (1-3876, default 3876): +32M

Nyní byste po stisku p měli vidět následující tabulku rozdělení disku:

Command (m for help): p

Disk /dev/hda: 30.0 GB, 30005821440 bytes
240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
Units = cylinders of 15120 * 512 = 7741440 bytes

Device Boot    Start       End    Blocks   Id  System
/dev/hda1          1        14    105808+  83  Linux

Potřebujeme ještě tento diskový oddíl označit jako startovatelný (bootable). Zadejte a pro přepnutí startovacího flagu na tomto diskovém oddíle. Pokud poté znovu stisknete p, uvidíte že ve sloupci "Boot" se objevila hvězdička.

Vytvořme nyní odkládací oddíl. Stiskněte tedy n pro vytvoření nového diskového oddílu a p abyste programu fdisk sdělili že chcete primární diskový oddíl. Poté zadejte 2 pro vytvoření druhého primárního diskového oddílu, v našem případě /dev/hda2. Až budete dotázáni na číslo prvního válce, stiskněte Enter a na otázku na číslo posledního cylindru odpovězte +512M čímž vytvoříte diskový oddíl o velikosti 512MB. Až toto uděláte, zadejte t pro nastavení typu diskového oddílu, zadejte 2 pro výběr právě vytvořeného diskového oddílu a poté zadejte 82 čímž typ diskového oddílu nastavíte na "Linux swap". Až toto uděláte, zadejte p a zobrazená tabulka rozdělení disku by měla vypadat zhruba takto:

Command (m for help): p

Disk /dev/hda: 30.0 GB, 30005821440 bytes
240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
Units = cylinders of 15120 * 512 = 7741440 bytes

Device Boot    Start       End    Blocks   Id  System
/dev/hda1 *        1        14    105808+  83  Linux
/dev/hda2         15        81    506520   82  Linux swap

A nyní se konečně pustíme do vytváření kořenového diskového oddílu. Stiskněte proto n pro vytvoření nového diskového oddílu, poté p abyste programu fdisk oznámili že se bude jednat o primární diskový oddíl, v našem případě /dev/hda3. Až budete dotázáni na první cylindr, stiskněte Enter a až budete dotázáni na poslední cylindr tak opět stiskněte Enter což způsobí že tento nový diskový oddíl zabere všechno volné místo na disku. Po provedení těchto kroků a stisku p by se měla zobrazit zhruba následující tabulka rozdělení disku:

Command (m for help): p

Disk /dev/hda: 30.0 GB, 30005821440 bytes
240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
Units = cylinders of 15120 * 512 = 7741440 bytes

Device Boot    Start       End    Blocks   Id  System
/dev/hda1 *        1        14    105808+  83  Linux
/dev/hda2         15        81    506520   82  Linux swap
/dev/hda3         82      3876  28690200   83  Linux

Pro uložení rozdělení disku a ukončení programu fdisk stiskněte w.

Command (m for help): w

Nyní když máte vytvořeny potřebné diskové oddíly, můžete pokračovat v části Vytváření souborových systémů.

Ke zjištění jaké disky máte v počítači nainstalovány použijte následující příkazy:

(For IDE disks)      # dmesg | grep 'drive$'
(For SCSI disks)     # dmesg | grep 'scsi'

Z výstupu tohoto příkazu byste měli být schopni určit které disky jsou ve vašem systému nainstalovány a jim odpovídající položky v adresáři /dev. V následujícím textu předpokládáme že disk je SCSI disk odpovídající /dev/sda.

Nyní spusťte program fdisk:

# fdisk /dev/sda

Začneme smazáním všech diskových oddílů kromě oddílu označeného "c". Následující text předvádí postup jak smazat diskový oddíl (v našem příkladu používáme 'a'). Opakujete tento postup pro všechny ostatní diskové oddíly (pochopitelně kromě oddílu 'c').

Pro zobrazení všech existujících diskových oddílů použijte příkaz p. Příkaz d je používám pro mazání diskového oddílu.

BSD disklabel command (m for help): p
  
8 partitions:
#       start       end      size     fstype   [fsize bsize   cpg]                                    
  a:        1       235*      234*    4.2BSD     1024  8192    16
  b:      235*      469*      234*      swap
  c:        1      5290*     5289*    unused        0     0
  d:      469*     2076*     1607*    unused        0     0
  e:     2076*     3683*     1607*    unused        0     0
  f:     3683*     5290*     1607*    unused        0     0
  g:      469*     1749*     1280     4.2BSD     1024  8192    16
  h:     1749*     5290*     3541*    unused        0     0

BSD disklabel command (m for help): d
Partition (a-h): a

Po opakování tohoto postupu pro všechny diskové oddíly dostanete něco jako:

BSD disklabel command (m for help): p

3 partitions:
#       start       end      size     fstype   [fsize bsize   cpg]                                    
  c:        1      5290*     5289*    unused        0     0

Na Alpha systémech nepotřebujete oddělený startovací diskový oddíl. Avšak první cylindr nesmí být použít, protože tzv. boot image bude umístěn právě zde.

Vytvoříme proto odkládací oddíl začínající na třetím cylindru a o celkové velikosti 1 GB. Použijte n pro vytvoření nového diskového oddílu. Po vytvoření oddílu změňte jeho typ na 1, což znamená odkládací oddíl.

BSD disklabel command (m for help): n
Partition (a-p): a
First cylinder (1-5290, default 1): 3
Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (3-5290, default 5290): +1024M

BSD disklabel command (m for help): t
Partition (a-c): a
Hex code (type L to list codes): 1

Po provedení těchto kroků byste měli vidět něco jako:

BSD disklabel command (m for help): p
  
3 partitions:
#       start       end      size     fstype   [fsize bsize   cpg]                                    
  a:        3      1003      1001       swap
  c:        1      5290*     5289*    unused        0     0

Nyní vytvoříme kořenový diskový oddíl, který začíná hned na prvním cylindru za odkládacím oddílem. Použijte příkaz p pro zjištění na kterém cylindru odkládací oddíl končí. Ten náš končí na 1003, takže kořenový diskový oddíl začíná na 1004.

Další problém je že v programu fdisk je chyba díky které si myslí že dostupných cylindrů je o jeden více než je tomu ve skutečnosti. Jinými slovy až budete požádáni o zadání posledního cylindru, odečtěte od čísla cylindru (v našem případě 5290) jedna.

Po vytvoření diskového oddílu změňte jeho typ na 8, což je ext2.

D disklabel command (m for help): n
  Partition (a-p): b
  First cylinder (1-5290, default 1): 1004
  Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (1004-5290, default 5290): 5289
  
  BSD disklabel command (m for help): t
  Partition (a-c): b
  Hex code (type L to list codes): 8

Vaše rozdělení disku by se nyní mělo podobat tomuto:

BSD disklabel command (m for help): p
  
3 partitions:
#       start       end      size     fstype   [fsize bsize   cpg]                                    
  a:        3      1003      1001       swap
  b:     1004      5289      4286       ext2
  c:        1      5290*     5289*    unused        0     0

Pro uložení rozdělení disku a ukončení programu fdisk stiskněte w.

Command (m for help): w

Nyní když máte vytvořeny potřebné diskové oddíly, můžete pokračovat v části Vytváření souborových systémů.

Spusťte program fdisk s diskem uvedeným jako argument:

# fdisk /dev/hda

Objevit by se měla zhruba následující obrazovka:

Command (m for help):

Pro zobrazení existujících diskových oddílů stiskněte klávesu p:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk label): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System
  /dev/hda1   *         1        14    105808+  83  Linux
  /dev/hda2            15        81    506520   82  Linux swap
  /dev/hda3             0      3876  29302528    5  Whole Disk
  /dev/hda4            82      3876  28690200   83  Linux

Všimněte si textu Sun disk label ve výstupu. Pokud tento text chybí, znamená to že na disku je použito DOS rozdělení, nikoliv Sun rozdělení. V tom případě použijte klávesu s abyste se ujistili že na disku bude použita Sun tabulka rozdělení.

Nyní nastal čas na smazání všech existujících diskových oddílů. Stiskněte tedy d a poté Enter. Budete dotázáni na číslo diskového oddílu který chcete smazat. Pro smazání existujícího diskového oddílu tedy stačí zadat:

Command (m for help): d
  Partition number (1-4): 1

Pokud chcete smazat veškeré diskové oddíly používejte p pro zobrazení seznamu všech dostupných diskových oddílů a d pro jejich mazání jeden po druhém. Pokud máte pocit že jste udělali chybu, stiskněte okamžitě q - fdisk totiž nezapisuje provedené změny na disk okamžitě ale ponechává si změny v paměti dokud je nepotvrdíte. Na disk je zapíše pouze pokud stisknete w.

Po smazání všech diskových oddílů byste měli dosáhnout zhruba následujícího seznamu diskových oddílů:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk label): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System

Nyní když je v paměti uložena prázdná tabulka rozdělení disku, jsme připraveni na vytvoření Sun Disk Label diskového oddílu. Stiskněte tedy n pro vytvoření nového diskového oddílu, a poté stiskněte 3 pro vytvoření nového třetího primárního diskového oddílu. Až budete dotázáni na první cylindr stiskněte Enter. Stejně tak stiskněte Enter až budete dotázáni na poslední cylindr a poté stiskněte t pro změnu typu diskového oddílu a 5 čímž typ nastavíte na "Whole disk" (Celý Disk).

Command (m for help): n
  Partition number (1-4): 3
  First cylinder (1-3876, default 0): 0
  Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (1-3876, default 3876): (Press Enter)
  Using default value 3876
  
  Command (m for help): t
  Partition number (1-8): 3
  Hex code (type L to list codes): 5

Po provedení těchto kroků a po stisku p by se měla objevit zhruba následující tabulka rozdělení disku:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk lable): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System
  /dev/hda3             0      3876  29302528    5  Whole disk

Nyní jsme připraveni na vytvoření startovacího oddílu. Stiskněte tedy n pro vytvoření nového diskového oddílu a poté 1 pro vytvoření prvního diskového oddílu. Až budete dotázáni na první cylindr stiskněte Enter a při dotazu na poslední cylindr zadejte +32M čímž vytvoříte diskový oddíl o velikosti 32 MB. Ujistěte se že celý startovací oddíl leží v prvních 2 GB disku. Výsledek těchto kroků můžete vidět níže:

Command (m for help): n
  Partition number (1-4): 1
  First cylinder (1-3876, default 1): (Press Enter)
  Using default value 1
  Last cylinder or +size or +sizeM or +sizeK (1-3876, default 3876): +32M

Nyní byste po stisku p měli vidět výpis podobný tomu následujícímu:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk label): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System
  /dev/hda1             1        14    105808+  83  Linux
  /dev/hda3             0      3876  29302528    5  Whole disk

Jako další vytvoříme odkládací diskový oddíl. Stiskněte tedy n pro vytvoření nového diskového oddílu, poté 2 pro vytvoření druhého diskového oddílu, v našem případě /dev/hda2. Až budete dotázáni na první cylindr stiskněte Enter. Až budete dotázáni na poslední cylindr zadejte +512MB čímž vytvoříte diskový oddíl o velikosti 512 MB. Poté stiskněte t pro změnu typu nově vytvořeného diskového oddílu, nastavte typ na hodnotu 82 tj. na "Linux swap". Po provedení těchto kroků stiskněte p a měla by se zobrazit zhruba následující tabulka:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk label): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System
  /dev/hda1             1        14    105808+  83  Linux
  /dev/hda2            15        81    506520   82  Linux swap
  /dev/hda3             0      3876  29302528    5  Whole disk

A nakonec vytvoříme kořenový diskový oddíl. Zadejte proto n pro vytvoření nového diskového oddílu a zvolte 4 pro vytvoření čtvrtého diskového oddílu, /dev/hda4 v našem případě. Až budete dotázáni na první cylindr stiskněte Enter, a stejně tak až budete dotázáni na poslední cylindr takže nově vytvořený diskový oddíl zabere celý volný zbytek na vašem disku. Po dokončení těchto kroků a stisku p by se měla objevit zhruba následující tabulka:

Command (m for help): p
  
  Disk /dev/hda (Sun disk label): 240 heads, 63 sectors/track, 3876 cylinders
  Units = cylinders of 15120 * 512 bytes
  
  Device Flag    Start       End    Blocks   Id  System
  /dev/hda1             1        14    105808+  83  Linux
  /dev/hda2            15        81    506520   82  Linux swap
  /dev/hda3             0      3876  29302528    5  Whole disk
  /dev/hda4            82      3876  28690200   83  Linux

Pro uložení rozdělení disku a ukončení programu fdisk zadejte w:

Command (m for help): w

Nyní když máte vytvořeny potřebné diskové oddíly, můžete pokračovat v části Vytváření souborových systémů.

Všechny disky v SGI Systému vyžadují SGI Disk Label které mají podobnou funkci jako Sun & MS-DOS disklabely - ukládají informaci o diskovém oddílu. Vytvořením diskového oddílu SGI Disk Label vzniknou na disku dva nové zvláštní diskové oddíly:

Následující výpis je příkladem použití programu fdisk. Přečtěte si ho a přizpůsobte svým potřebám:

# fdisk /dev/sda
  
  Command (m for help): x
  
  Expert command (m for help): m
  Command action
     b   move beginning of data in a partition
     c   change number of cylinders
     d   print the raw data in the partition table
     e   list extended partitions
     f   fix partition order
     g   create an IRIX (SGI) partition table
     h   change number of heads
     m   print this menu
     p   print the partition table
     q   quit without saving changes
     r   return to main menu
     s   change number of sectors/track
     v   verify the partition table
     w   write table to disk and exit
  
  Expert command (m for help): g
  Building a new SGI disklabel. Changes will remain in memory only,
  until you decide to write them. After that, of course, the previous
  content will be unrecoverably lost.
  
  Expert command (m for help): r
  
  Command (m for help): p
  
  Disk /dev/sda (SGI disk label): 64 heads, 32 sectors, 17482 cylinders
  Units = cylinders of 2048 * 512 bytes
  
  ----- partitions -----
  Pt#     Device  Info     Start       End   Sectors  Id  System
   9:  /dev/sda1               0         4     10240   0  SGI volhdr
  11:  /dev/sda2               0     17481  35803136   6  SGI volume
  ----- Bootinfo -----
  Bootfile: /unix
  ----- Directory Entries -----
  
  Command (m for help):

Nyní když máte SGI Disklabel vytvořen můžete definovat i jednotlivé diskové oddíly. V příkladu uvedeném výše již existují dva nadefinované diskové oddíly. Jsou to speciální diskové oddílu zmíněné výše a za normálních okolností by neměly být měněny. Avšak pro nainstalování Gentoo Linuxu budeme potřebovat načíst několik obrazů jádra přímo do diskového oddílu SGI Volume Header, protože v Portage dosud není žádný bootloader podporovaný SGI. Do tohoto diskového oddílu se vejde až osm obrazů jader libovolné velikosti přičemž každý obraz může mít přiřazeno jméno o osmi písmenech.

Proces zvětšení diskového oddílu SGI Volume Header není zcela přímočarý - je potřeba malý trik. Tento diskový oddíl nelze jednoduše smazat a znovu vytvořit kvůli zvláštnímu chování fdisku. V následujícím příkladu vytvoříme 50 MB diskový oddíl SGI Volume Header společně s 50 MB diskovým oddílem /boot. Konkrétní rozdělení disku se může lišit, takže toto je pouze pro ilustraci.

Command (m for help): n
  Partition number (1-16): 1
  First cylinder (5-8682, default 5): 51
   Last cylinder (51-8682, default 8682): 101
  (Notice how fdisk only allows Partition #1 to be re-created starting at a minimum of cylinder 5)
  (Had you attempted to delete & re-create the SGI Volume Header this way, this is the same issue
   you would have encountered.)
  (In our example, we want /boot to be 50MB, so we start it at cylinder 51 (the Volume Header needs to 
   start at cylinder 0, remember?), and set its ending cylinder to 101, which will roughly be 50MB (+/- 1-5MB))
  
  Command (m for help): d
  Partition number (1-16): 9
  (Delete Partition #9 (SGI Volume Header))
  
  Command (m for help): n
  Partition number (1-16): 9
  First cylinder (0-50, default 0): 0
   Last cylinder (0-50, default 50): 50
  (Re-Create Partition #9, ending just before Partition #1)

Jakmile toto máte hotovo, můžete klidně dokončit dělení disku a vytváření potřebných diskových oddílů. Poté co máte všechny potřebné diskové oddíly vytvořeny se ujistěte že jste ID odkládacího diskového oddílu nastavili na 82, což je Linux Swap. Implicitně to bude 83, tj. Linux Native.

Nyní když máte vytvořeny potřebné diskové oddíly, můžete pokračovat v části Vytváření souborových systémů.

Nyní když máte vytvořeny diskové oddíly, nadešel čas umístit na ně souborové systémy. Pokud vás příliš netrápí který souborový systém použít a spokojíte se s výchozími volbami použitými v této příručce, pokračujte v části Umístění souborového systému na diskový oddíl. V opačném případě čtěte dále abyste se dozvěděli o zajímavých souborových systémech...

Je dostupných několik souborových systémů. Některé z nich jsou stabilní na všech architekturách, některé pouze na několika. Následující tabulka vyjmenovává seznam dostupných souborových systémů a architektury na kterých je ověřena jejich funkčnost. Pokud je architektura uvedena v závorkách, potom by souborový systém měl fungovat ale není to otestováno.

ext2 je odzkoušený a osvědčený Linuxový souborový systém ale neobsahuje žurnálování metadat, což znamená že rutinní kontroly ext2 filesystému při startu mohou být dosti časově náročné. V současnosti již existuje poměrně slušný výběr žurnálovacích souborových systémů nové generace jejichž konzistenci lze zkontrolovat velice rychle a jsou proto všeobecně upřednostňovány před těmi nežurnálovacími. Použití žurnálovacích souborových systémů zabraňuje dlouhým prodlevám při startu systému v nekonzistentním stavu.

ext3 je žurnálovací verze souborového systému ext2, poskytující žurnálování metadat pro rychlé zotavení navíc k dalším vyspělým módům žurnálování jako jsou "full data" a "ordered data". V současnosti je ext3 velice použitelný souborový systém nabízející velice slušný výkon za většiny podmínek. Protože v designu nejsou příliš důsledně používány "stromy", nemá příliš dobrou škálovatelnost, což znamená že se nejedná o ideální volbu pro velmi velké souborové systémy nebo situace kdy musíte pracovat s velice velkými soubory nebo velkým množstvím souborů v jediném adresáři. Ale pokud je používán v rámci parametrů designu, je ext3 skvělý souborový systém.

ReiserFS je souborový systém založený na B*-stromech poskytující skvělý celkový výkon vysoce převyšující jak ext2 tak i ext3 při práci s malými soubory (méně než 4k) a to často i 10x až 15x. ReiserFS je také extrémně dobře škálovatelný a používá žurnálování metadat. Od jádra 2.4.18+ je ReiserFS skvěle stabilní a je všeobecně doporučován pro použití jak jako běžný souborový systém tak i pro extrémní případy jako je například vytváření velkých souborových systémů, používání velkého počtu malých souborů a adresářů obsahujících desetitisíce souborů.

XFS je souborový systém se žurnálováním metadat který je plně podporován Gentoo Linux xfs jádrem. Je dodáván s bohatou množinou vlastností a je optimalizován pro škálovatelnost. Tento systém doporučujeme používat pouze na Linuxovém systému se špičkovým SCSI nebo fibre channel zařízením a nepřerušitelným zdrojem. Protože XFS agresivně kešuje pracovní data v paměti RAM, nevhodně navržené programy (ty které nejsou obezřetné při zápisu souborů na disk, a těch je spousta) mohou ztratit velkou část dat pokud systém neočekávaně havaruje.

JFS je vysoce výkonný žurnálovací souborový systém firmy IBM. Za production-ready byl uznán teprve nedávno a zatím tedy není dostatek informací pro posouzení jeho obecné stability.

Pro vytváření souborových systémů na diskovém oddíle existují pro každý typ souborového systému samostatné nástroje:

Například abychom na startovacím diskovém oddíle (v našem příkladě /dev/hda1) vytvořili souborový systém ext2 a na kořenovém oddíle (v našem příkladě /dev/hda3) vytvořili souborový systém ext3, bychom použili:

# mke2fs /dev/hda1
# mke2fs -j /dev/hda3

Nyní vytvořte souborové systémy na vašich nově vytvořených diskových oddílech (nebo logických oddílech).

Pro inicializaci odkládacího oddílu je používán příkaz mkswap:

# mkswap /dev/hda2

Pro aktivaci odkládacího oddílu je používán příkaz swapon:

# swapon /dev/hda2

Nyní vytvořte a aktivujte odkládací oddíl.

Přesuňte se do adresáře do kterého jste připojili vytvořené souborové systémy (pravděpodobně /mnt/gentoo):

cd /mnt/gentoo

V závislosti na způsobu instalace máte dostupných několik nástrojů pro stažení etapového balíčku. Pokud máte k dispozici lynx, potom můžete okamžitě zobrazit seznam mirrorů Gentoo a zvolit si některý blízko vás. Poté zvolte adresář releases/, následovaný vaší architekturou (například x86/), poté verzí Gentoo (1.4/) a konečně adresář stages/. Nyní byste měli vidět všechny dostupné etapové balíčky pro svou architekturu. Zvolte si jeden a stiskněte D pro stažení. Až se balíček stáhne, stiskněte Q pro ukončení prohlížeče.

# lynx http://www.gentoo.org/main/en/mirrors.xml

Pokud nemáte lynx, měli byste mít k dispozici links2. Program links2 je mocnější než lynx, ale má několik nevýhod. Jednou z nich je že nerespektuje proměnné pro proxy server které jsme nastavili dříve. Pokud potřebujete použít proxy server, použijte links2 -http-proxy proxy.server.com:8080. Od této chvíle následujte stejný postup jako pro lynx, protože jsou stejné.

(Without proxy:)   # links2 http://www.gentoo.org/main/en/mirrors.xml
(With proxy:)      # links2 -http-proxy proxy.server.com:8080 http://www.gentoo.org/main/en/mirrors.xml

Pokud chcete zkontrolovat integritu staženého balíčku, použijte příkaz md5sum a srovnejte výstup s MD5 kontrolním součtem poskytovaným na našem mirroru.

# md5sum stage1-x86-20030910.tar.bz2
  6cda1cc745ba882731ac07fbae0dd973  stage1-x86-20030910.tar.bz2

Nyní rozbalte stažený balíček na svůj systém. Použijeme GNU nástroj tar protože se jedná o nejjednodušší metodu:

# tar -xvjpf stage?-*.tar.bz2

Ujistěte se že používáte stejnou sadu voleb (-xvjpf). Volba x znamená "Extract" (Rozbalit), v znamená "Verbose" (Ukecaný, a ano - tato volba je nepovinná), j znamená "Decompress with bzip2" (Rozbalit programem bzip2), p znamená "Preserve permissions" (Zachovej nastavení práv) a f znamená že chceme rozbalovat data ze souboru a nikoliv ze standardního vstupu.

hotovo? OK, teď jsme připraveni postoupit do další části kterou je Konfigurace kompilátoru.

Na některých LiveCD je k dispozici obraz Portage. Protože čtete tento odstavec, můžeme předpokládat že právě takové LiveCD máte. Stačí se podívat do adresáře /mnt/cdrom/snapshots a zjistíte jaké obrazy máte k dispozici:

# ls /mnt/cdrom/snapshots

Nyní rozbalte obraz následujícím příkazem. Ujistěte že pro tar používáte správnou sadu voleb, přičemž mějte na paměti že -C je velké písmeno C a nikoliv c. V dalším příkladě používáme obraz portage-20031011.tar.bz2 jako jméno souboru, ale vy samozřejmě použijte jméno svého balíčku.

# tar -xvjf /mnt/cdrom/snapshots/portage-20031011.tar.bz2 -C /mnt/gentoo/usr

Potřebujete také zkopírovat zdrojové kódy z CD.

# mkdir /mnt/gentoo/usr/portage/distfiles
# cp /mnt/cdrom/distfiles/* /mnt/gentoo/usr/portage/distfiles/

Pokud chcete použít GRP (předkompilované balíčky), pokračujte ve čtení. V opačném případě přeskočte až na část Konfigurace kompilátoru.

Pokud chcete nainstalovat Gentoo GRP (předkompilované balíčky), potřebujete zkopírovat všechny balíčky do svého souborového systému aby je Portage mohl používat.

# mkdir -p /mnt/gentoo/usr/portage/packages/All
# cp /mnt/cdrom/packages/All/* /mnt/gentoo/usr/portage/packages/All/

Nyní pokračujte v části Konfigurace kompilátoru.

Pro optimalizaci Gentoo můžete nastavit několik proměnných které ovlivňují chování Portage. Všechny tyto volby lze nastavit jako proměnné prostředí (za použití příkazu export), ale toto nastavení samozřejmě není trvalé. Pro uložení vašich nastavení je vám k dispozici soubor /etc/make.conf, což je konfigurační soubor pro Portage. Právě tento soubor nyní budeme upravovat.

Spusťte svůj oblíbený editor (v naší příručce používáme nano) abychom mohli upravit optimalizační proměnné diskutované dále.

Jak už jste si pravděpodobně všimli, soubor make.conf(.example) je strukturován obvyklým způsobem: řádky s komentáři začínají #, ostatní řádky definují proměnné pomocí syntaxe PROMĚNNÁ="obsah". Některé z těchto proměnných jsou diskutovány dále.

Hodnota proměnné CHOST definuje pro kterou architekturu má kompilátor gcc překládat. Možnosti jsou:

Proměnné CFLAGS a CXXFLAGS definují optimalizační přepínače pro gcc C a C++ překladač. Ačkoliv jsou obecně nastaveny, maximálního výkonu dosáhnete pouze pokud optimalizujete tyto přepínače pro každý program samostatně. Důvodem je rozdílnost každého programu.

V souboru make.conf byste měli definovat optimalizační přepínače které způsobí že váš systém bude obecně rychlý. Nepoužívejte experimentální nastavení - příliš mnoho optimalizací může způsobit chybné chování programů (pády nebo v horším případě chybnou funkci).

Nebudeme zde vysvětlovat všechny možnosti nastavení optimalizace. Pokud je chcete znát všechny, přečtěte si GNU Online Manuály nebo info stránku překladače gcc (info gcc -- funguje pouze na plně funkčním Linuxovém systému). Soubor make.conf sám o sobě obsahuje také mnoho příkladů a informací, nezapomeňte si je také přečíst.

První nastavení je -march= přepínač, které specifikuje jméno cílové architektury. Možné volby jsou popsány v souboru make.conf (jako komentáře). Například pro x86 Athlon XP architekturu:

-march=athlon-xp

Další je přepínač -O, který určuje gcc optimalizaci. Možné třídy optimalizace jsou s (optimalizace velikosti), 0 (žádné optimalizace), 1, 2 nebo 3 pro optimalizaci rychlosti (každá třída má ta nastavení jako předchozí plus něco navíc). Například pro optimalizační třídu 2:

-O2

Další populární optimalizační přepínače jsou -pipe (použití rour namísto dočasných souborů pro komunikaci mezi různými etapami kompilaci) a -fomit-frame-pointer (který způsobí že frame pointer se nebude udržovat v registrech pro ty funkce které to nepotřebují).

Při definování proměnných CFLAGS a CXXFLAGS, byste měli kombinovat několik optimalizačních přepínačů, jako například:

CFLAGS="-march=athlon-xp -pipe -O2"
CXXFLAGS="${CFLAGS}"                  # Use the same settings for both variables

Pomocí proměnné MAKEOPTS můžete definovat kolik paralelních kompilací by mělo probíhat při instalaci balíčku. Doporučovaný počet je počet CPU ve vašem systému plus jedna.

MAKEOPTS="-j2"

Upravte soubor /mnt/gentoo/etc/make.conf tak aby odpovídal vašim představám a uložte ho. Nyní jste připraveni pokračovat v kapitole Instalace základního systému Gentoo.

Pokud jste nastartovali z Gentoo LiveCD, potom jste schopni použít program mirrorselect pro update /etc/make.conf pro rychlé mirrory použitelné pro Portage i zdrojový kód:

# mirrorselect -a -s4 -o >> /mnt/gentoo/etc/make.conf

Pokud z nějakého důvodu program mirrorselect selže, nepanikařte. Tento krok je zcela nepovinný. Pokud mirrorselect selže, postačí přednastavené hodnoty.

Jednu věc ale musíme před přepnutím do nového prostředí udělat, a to je zkopírování DNS informací uložených v souboru /etc/resolv.conf. To musíte udělat abyste si zajistili že síť bude fungovat i po přechodu do nového prostředí. /etc/resolv.conf obsahuje jmenné servery pro vaši síť.

# cp /etc/resolv.conf /mnt/gentoo/etc/resolv.conf

Uživatelé Knoppixu (a další uživatelé kteří instalují Gentoo z instalačního média které nepoužívá DevFS) by nyní měli připojit (bind-mount) strukturu /dev. Pokud používáte některé z našich LiveCD můžete tento krok přeskočit.

# mkdir /mnt/gentoo/dev
# mount -o bind /dev /mnt/gentoo/dev

Nyní když jsou vaše diskové oddíly inicializovány a základní prostředí je nainstalováno, je čas přepnout se do nově nainstalovaného prostředí tím že se do něj chrootneme. To znamená že se přepneme z aktuálního instalačního prostředí (LiveCD nebo jiné médium) do instalovaného systému (konkrétně do inicializovaného diskového oddílu).

Toto chrootování se provádí ve třech krocích. V prvním změníme kořenový adresář z / (na instalačním médiu) na /mnt/gentoo (na vašem diskovém oddílu) za použití příkazu chroot. Poté pomocí příkazu env-update vytvoříme nové prostředí, což v podstatě znamená že vytvoříme proměnné prostředí. A konečně tyto proměnné načteme do paměti pomocí příkazu source.

# chroot /mnt/gentoo /bin/bash
# env-update
Regenerating /etc/ld.so.cache...
# source /etc/profile

Gratulujeme! Nyní jste ve svém novém prostředí Gentoo Linuxu. Samozřejmě ještě zdaleka nejsme hotovi, což znamená že instalace ještě chvíli potrvá :-)

Pokud nepoužíváte GRP, musíte si stáhnout nový obraz Portage z Internetu. Program emerge sync to udělá za vás. Uživatelé GRP by měli tento krok přeskočit a pokračovat v odstavci Konfigurace USE proměnné.

# emerge sync
(In case you are unable to use rsync, use "emerge-webrsync" which
downloads and installs a portage snapshot for you)
# emerge-webrsync

Pokud se vám dostane varování že je dostupná nová verze programu Portage a že byste ji měli aktualizovat, můžete to klidně ignorovat. Program Portage pro vás bude aktualizován později během instalace.

USE je jedna z nejmocnějších proměnných kterou Gentoo nabízí svým uživatelům. Několik programů může být zkompilováno s nebo bez podpory určitých položek. Například, některé programy mohou být zkompilovány s podporou GTK nebo QT. Jiné mohou být zkompilovány s podporou SSL nebo bez ní. Některé programy mohou být dokonce zkompilovány s podporou framebufferu (svgalib) namísto podpory X11 (X-Server).

Většina distribucí kompiluje svoje balíčky s podporou všeho dostupného, což ale zvětšuje velikost programů a čas spouštění, o enormním nárůstu závislostí ani nemluvě. S Gentoo můžete definovat se kterými vlastnostmi by balíčky měly být kompilovány. A právě zde vstupuje do hry USE.

V proměnné USE definujete klíčová slova mapovaná na konfiguraci kompilace (compile-options). Například ssl zakompiluje podporu SSL do programu které ji podporují. -X odstraní podporu X-Serveru (všimněte si znaku mínus na začátku). Volba gnome gtk -kde -qt zkompiluje program s podporou GNOME (a GTK) a nikoliv s podporou KDE (a QT), čili váš systém bude plně vyladěný pro GNOME.

Výchozí nastavení USE je uloženo v souboru /etc/make.profile/make.defaults a to co umístíte do souboru /etc/make.conf je s tímto výchozím nastavením porovnáno. Pokud k nastavení USE něco přidáte je to k implicitnímu seznamu přidáno, pokud něco z nastavení USE odeberete (tím že před klíčovým slovem použijete znaménko mínus) potom je to z implicitního seznamu odstraněno (pokud to na něm vůbec bylo). Nikdy nic neměňte přímo v adresáři /etc/make.profile, protože informace zde uložené jsou přepisovány při aktualizaci Portage!

Detailní popis USE můžete najít v druhé části Gentoo Handbook, v Kapitole 1: USE příznaky. Detailní popis USE příznaků lze najít také na vašem systému v souboru /usr/portage/profiles/use.desc.

# less /usr/portage/profiles/use.desc

Jako příklad předvedeme jak nastavit USE pro KDE systém s DVD, ALSOU a podporou vypalování CD:

# nano -w /etc/make.conf

USE="-gtk -gnome qt kde dvd alsa cdr"

Pokud se zajímáte o využití skupiny počítačů ke kompilaci vašeho systému, potom byste se měli podívat na DistCC Guide. Díky programu distcc můžete během instalace využít výpočetní sílu několika systémů.

Takže si chcete všechno zkompilovat od začátku? No tak dobrá :-)

V tomto kroku bootstrapneme váš Gentoo system. Bude to trvat dlouho, ale výsledkem bude systém optimalizovaný od samého základu pro váš konkrétní stroj a potřeby.

Bootstrapping znamená sestavení GNU C knihovny, GNU Compiler Collection a několika dalších systémových nástrojů. GNU Compiler Collection musí být přeložen dokonce dvakrát: poprvé s "obecným" překladačem dodaný námi, a podruhé právě s překladačem který jste právě sestavili.

Než s bootstrappingem začneme, podíváme se na seznam možností které možná chcete a možná ne. Pokud toto číst nechcete, pokračujte v části Bootstrapping systému.

Pokud chcete urychlit bootstrapping, můžete dočasně vypnout podporu Javy. To znamená že GNU Compiler Collection a GNU C knihovna budou zkompilovány bez podpory Javy (což významným způsobem snižuje čas potřebný ke kompilaci). Ačkoliv toto znamená že nebudete mít GNU Java Compiler (gcj) neznamená to že by váš systém nebyl schopen spouštět Java Applety nebo další Javový materiál.

Pro dočasné vypnutí podpory Java definujte USE="-java" přes spuštěním bootstrapovacího skriptu.

# export USE="-java"

A po skončení bootstrapping nezapomeňte tuto proměnnou zrušit:

# unset USE

Pokud jste v některém z předchozích kroků nezkopírovali veškerý zdrojový kód, potom bootstrapovací skript stáhne všechny potřebné soubory. Není snad třeba říkat že toto funguje pouze pokud máte fungující sítové spojení :-) Pokud chcete zdrojové kódy stáhnout v předstihu a později provést bootstraping systému (například pokud nechcete nechat spojení zapnuté i během instalace) použijte volbu -f bootstrapovacího skriptu, který si stáhne (anglicky fetch, proto písmeno f) všechny zdrojové kódy.

# cd /usr/portage
# scripts/bootstrap.sh -f

Tak dobrá, čapněte klávesnici a nabušte do ní následující příkazy spouštějící bootstrapping. Pak se jděte nějak zabavit (například obtěžujte Gentoo vývojáře na kanálu #gentoo), protože tento krok bude chvilku trvat.

# cd /usr/portage
# scripts/bootstrap.sh

Pokud jste změnili nastavení proměnné CHOST v souboru /etc/make.conf, potom musíte reinicializovat některé proměnné aby program gcc pracoval rychle:

# source /etc/profile

Nyní pokračujte dalším krokem, a to Přechod od stage2 ke stage3.

Pokud čtete tento odstavec, potom zřejmě máte bootstrapovaný systém (buď proto že jste již bootstrap provedli sami nebo jste použili etapový balíček stage2). V každém případě je právě ten správný okamžik sestavit všechny systémové balíčky.

Všechny systémové balíčky? Ne, ve skutečnosti ne. V tomto kroku sestavíte ty systémové balíčky u kterých není možné volit z více možností. U některých systémových balíčků (například u systémových loggerů) je možno volit z několika alternativ a protože Gentoo je právě o možnosti volby nechceme vás jakkoliv nutit k jedné konkrétní možnosti.

Pokud chcete vědět které balíčky budou nainstalovány, spusťte příkaz emerge --pretend system, který vypíše seznam všech balíčků které budou kompilovány. Protože tento seznam je poměrně dlouhý, měli byste použít také stránkování například pomocí příkazů less nebo more pro listování v něm.

# emerge --pretend system | less

Pokud chcete aby příkaz emerge nejdříve stáhnul veškeré potřebné zdrojové kódy (například pokud nechcete během kompilace nechávat připojení k Internetu běžet) potom můžete použít volbu --fetchonly příkazu emerge, která pro vás veškeré potřebné zdrojové kódy stáhne.

# emerge --fetchonly system

Pro začátek sestavování systémy spusťte příkaz emerge system a poté se jděte něčím zabavit, protože provedení tohoto kroku potrvá dlouho.

# emerge system

Pokud sestavování systému skončilo, můžete přejít ke kapitole Konfigurace jádra.

Manuální konfigurace jádra je často považována za nejsložitější zkoušku kterou musí každý uživatel Linuxu projít. Nic není tak nepravdivé - po nakonfigurování několika jader vás ani nenapadne že by to bylo složité ;)

Avšak jedna věc pravdivá je: musíte znát svůj systém když jádro začínáte konfigurovat ručně. Mnoho informací lze získat nahlédnutím do /proc/pci (nebo použitím příkazu lspci pokud je dostupný). Můžete také spustit lsmod abyste zjistili jaké moduly LiveCD používá (což vám může napovědět co je potřeba v jádře povolit).

Nyní se přesuňte do adresáře se zdrojovými kódy jádra a spusťte příkaz make menuconfig. Tím spustíte konzolové (používající knihovnu ncurses) konfigurační menu.

# cd /usr/src/linux
  # make menuconfig

Objeví se nabídka s několika konfiguračními sekcemi. Nejdříve vyjmenujeme některé volby které musíte zapnout (jinak Gentoo nebude fungovat nebo nebude fungovat bez dalších úprav).

Nejdříve ze všeho zapněte podporu vývojových a experimentálních voleb a ovladačů. To potřebujete, jinak se některé velice důležité volby a ovladače vůbec nezobrazí:

Code maturity level options --->
  [*] Prompt for development and/or incomplete code/drivers

Nyní otevřete sekci File Systems (souborové systémy) a zvolte podporu souborových systémů které používáte. Nekompilujte je jako moduly, jinak Gentoo nebude schopno připojit vaše diskové oddíly. Vyberte také položky Virtual memory, /proc file system a Automatically mount at boot.

File systems --->
  [*] Virtual memory file system support (former shm fs)
  [*] /proc file system support
  [*] /dev file system support (EXPERIMENTAL)
  [*]   Automatically mount at boot

(Deselect the following unless you have a 2.6 kernel)
  [ ] /dev/pts file system for Unix98 PTYs

(Select one or more of the following options as needed by your system)
  <*> Reiserfs support
  <*> Ext3 journalling file system support
  <*> JFS filesystem support
  <*> Second extended fs support
  <*> XFS filesystem support

Pokud k připojení k Internetu používáte protokol PPoE, budete potřebovat následující volby v jádře:

Network device support --->
  <*> PPP (point-to-point protocol) support
  <*>   PPP support for async serial ports
  <*>   PPP support for sync tty ports

Dvě volby týkající se komprese ničemu neuškodí ale nejsou nutné, a nutná není ani volba PPP over Ethernet protože je používána pouze programem rp-pppoe nakonfigurovaným pro "kernel mode PPPoE".

Pokud ho potřebujete, nezapomeňte v jádře zapnout podporu pro svou Ethernetovou síťovou kartu.

Nyní, podle toho jakou používáte architekturu, byste mohli potřebovat následující volby:

Pokud máte procesor firmy Intel podporující technologii HyperThreading (tm), nebo pokud máte víceprocesorový systém, měli byste aktivovat volbu "Symmetric multi-processing support":

Processor type and features  --->
  [*] Symmetric multi-processing support

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Pro uživatele architektury Alpha jsou doporučovány následující volby:

General setup --->
  <*> SRM environment through procfs
  <*> Configure uac policy via sysctl

Plug and Play configuration --->
  <*> Plug and Play support
  <M>   ISA Plug and Play support

SCSI support --->
  SCSI low-level drivers --->
    <*> SYM53C8XX Version 2 SCSI support (NEW)
    <*> Qlogic ISP SCSI support

Network device support --->
  Ethernet (10 or 100 Mbit) --->
    <M> DECchip Tulip (dc21x4x) PCI support
    <M> Generic DECchip & DIGITAL EtherWORKS PCI/EISA
    <M> EtherExpressPro/100 support (eepro100)
    <M> EtherExpressPro/100 support (e100)
  Ethernet (1000 Mbit) --->
    <M> Alteon AceNIC
      [*] Omit support for old Tigon I
    <M> Broadcom Tigon3
  [*] FDDI driver support
  <M> Digital DEFEA and DEFPA
  <*> PPP support
    <*> PPP Deflate compression

Character devices --->
  [*] Support for console on serial port
  [*] Direct Rendering Manager

File systems --->
  <*> Kernel automounter version 4 support
  Network File Systems --->
    <*> NFS
      [*] NFSv3 client
      <*> NFS server
      [*] NFSv3 server
  Partition Types --->
    [*] Advanced partition selection
    [*] Alpha OSF partition support
  Native Language Support
    <*> NLS ISO 8859-1

Sound --->
  <M> Sound card support
    <M> OSS sound modules
      [*] Verbose initialisation
      [*] Persistent DMA buffers
      <M> 100% Sound Blaster compatibles

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Pokud máte HIL myš nebo klávesnici, nezapomeňte pro ně zakompilovat podporu:

Input core support --->
  [*] Keyboard support
  [*] Mouse support
  [*] Event interface support

Pokud nemáte myš na HIL portu, potom postačí pouze základní podpora:

HIL support --->
  [*] HIL Keyboard (basic) support

Ale pokud chcete plnou podporu HIL, potom zapněte následující volby:

HIL support --->
  [*] HP System Device Controller i8042 Support
  [*] HIL MLC Support
  [*] HIL Keyboard (full) support
  [*] HIL Mouse & Pointer support

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Nejdříve ze všeho vypněte podporu "ADB raw keycodes":

Macintosh Device Drivers --->
  [ ] Support for ADB raw keycodes

Vyberte také podporu korektního RTC (odznačte volbu "Enhanced RTC"):

Character devices --->
  [ ] Enhanced RTC

General setup --->
  [*] Support for /dev/rtc

Uživatelé OldWorld systémů potřebují zapnout podporu HFS aby mohli zkopírovat zkompilované jádro na MacOS diskový oddíl.

File Systems --->
  [*] HFS Support

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Nejdříve zapněte správnou podporu sběrnice:

Console drivers --->
  Frame-buffer support --->
    [*] SBUS and UPA framebuffers             
      [*] Creator/Creator3D support     (Only for UPA slot adapter used in many Ultras)
    [*] CGsix (GX,TurboGX) support      (Only for SBUS slot adapter used in many SPARCStations)

Samozřejmě chcete také podporu pro OBP:

Misc Linux/SPARC drivers --->
  [*]  /dev/openprom device support

Potřebovat budete také podporu SCSI:

SCSI support --->
  SCSI low-level drivers --->
    <*> Sparc ESP Scsi Driver             (Only for SPARC ESP on-board SCSI adapter)
    <*> PTI Qlogic, ISP Driver            (Only for SBUS SCSI controllers from PTI or QLogic)
    <*> SYM53C8XX Version 2 SCSI support  (Only for Ultra 60 on-board SCSI adapter)

Pro podporu své sítové karty zapněte následující:

Network device support --->
  Ethernet (10 or 100Mbit) --->
    <*> Sun LANCE support                   (Only for SPARCStation, older Ultra systems, and as Sbus option)
    <*> Sun Happy Meal 10/100baseT support  (Only for Ultra; also supports "qfe" quad-ethernet on PCI and Sbus)

Až skončíte s konfigurací jádra, pokračujte v části Kompilace a Instalace. Nicméně až kompilace skončí, zkontrolujte jeho velikost:

# ls -lh vmlinux
-rw-r--r--    1 root     root         2.4M Oct 25 14:38 vmlinux

Pokud je (nekomprimovaná) velikost vyšší než 2.5 MB (pro Sparc32) nebo 3.5 MB (pro Sparc64), překonfigurujte jádro tak aby příslušný limit nepřekračovalo. Jednou z možností jak toho dosáhnout je zkompilovat potřebnou část ovladačů jako moduly. Ignorování tohoto limitu může vést až k nenastartování jádra.

Také, pokud je vaše jádro pouze o chlup větší, můžete zkusit použít příkaz strip:

# strip -R .comment -R .note vmlinux

Pokud používáte systém založený na Indy/Indigo2, musíte pro něj zapnout podporu.

Machine selection --->
  [*] Support for SGI IP22 (Indy/Indigo2)

Pokud chcete spouštět binární soubory určené pro Irix, zapněte následující volbu:

General setup --->
  [*] Include IRIX binary compatibility

Pokud ve své stanici SGI Indigo2 máte ISA/EISA karty, zapněte pro ně podporu.

General setup --->
  [*] Indigo-2 (IP22) EISA bus support
  [*]   ISA bus support

Pokud má vaše SGI stanice paralelní port, můžete pro něj zapnout podporu. Pokud máte ISA paralelní port měli byste namísto toho zapnout "PC-type hardware".

Parallel port support  --->
  <*> Parallel port support
  <*>   SGI Indy/Indigo2 hardware (EXPERIMENTAL) (NEW)
  <*>   IEEE 1284 transfer modes (NEW)

Pokud chcete použít ISA sloty ve stanici Indigo2, zapněte podporu plug a play.

Plug and Play configuration  --->
  <*> Plug and Play support
  <*>   ISA Plug and Play support

Nezapomeňte zapnout podporu SCSI a zvolit ovladač pro SGI WD93C93:

SCSI low-level drivers  --->
  <*> SGI WD93C93 SCSI Driver

Pro síťové karty pravděpodobně budete potřebovat zapnout podporu pro ethernetový řadič SGI Seeq :

Network device support  --->
  Ethernet (10 or 100Mbit)  --->
    [*] Ethernet (10 or 100Mbit)
    [*]   SGI Seeq ethernet controller support

Nezapomeňte zapnout podporu sériové konzole a podporu pro SGI Zilog85C30:

Character devices --->
  [*] Non-standard serial port support
  [*]   SGI Zilog85C30 serial support

Nezapomeňte také zapnout podporu pro Indy/I2 Watchdog ani na podporu SGI DS1286 RTC:

Character Devices --->
  [*] SGI DS1286 RTC support
  Watchdog Cards  --->
    [*] Watchdog Timer Support
    <*>   Indy/I2 Hardware Watchdog

Měli byste také zapnout podporu pro SGI diskové oddíly :)

File Systems --->
  Partition Types --->
    [*] Advanced partition selection
    [*]   SGI partition support

Pokud máte kartu SGI Newport (XL Gfx) Card a chcete ji používat, potom byste zřejmě měli povolit její podporu:

Console drivers  --->
  <*> SGI Newport Console support (NEW)

Pokud chcete plnou podporu zvuku pro Indy/Indigo2, zapněte pro ji:

Sound  --->
  <*> Sound card support
  <*>   SGI HAL2 sound (EXPERIMENTAL)

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Pokud máte systém s více procesory Opteron, měli byste zapnout podporu "Symmetric multi-processing support":

Processor type and features --->
  [*] Symmetric multi-processing support

Pokud jste skončili s konfigurací jádra, pokračujte v odstavci Kompilace a Instalace.

Nyní když máte jádro nakonfigurováno, je čas jej zkompilovat a nainstalovat. Opusťte konfigurační menu a spusťte příkaz make dep && make bzImage modules modules_install:

(For x86-based systems, 2.4 kernel)
# make dep && make bzImage modules modules_install

(For other systems, 2.4 kernel)
# make dep && make vmlinux modules modules_install

(For amd64-based systems, 2.6 kernel)
# make bzImage modules modules_install

(For other systems, 2.6 kernel)
# make && make modules_install

Až kompilace jádra skončí, zkopírujte obraz do adresáře /boot. V následujícím příkladě předpokládáme že jste nakonfigurovali a zkompilovali jádro vanilla-sources-2.4.22 (což ale nemusí být to správné jádro pro vaši architekturu).

(For x86-based systems)
# cp arch/i386/boot/bzImage /boot/kernel-2.4.22
# cp System.map /boot/System.map-2.4.22

(For amd64-based systems)
# cp arch/x86_64/boot/bzImage /boot/kernel-2.4.22

(For other systems)
# cp vmlinux /boot/kernel-2.4.22
# cp System.map /boot/System.map-2.4.22

Je také rozumné zkopírovat si konfigurační soubor do adresáře /boot, pro případ nouze :)

# cp .config /boot/config-2.4.22

Pokud jste uživatelé systému MIPS a pokud váš systém nepodporuje start ELF jádra, zkompilujte jádro pomocí make vmlinux.ecoff namísto make vmlinux. Obraz jádra bude uložen jako arch/mips/boot/vmlinux.ecoff namísto vmlinux.

Nyní pokračujte v části Instalace samostatných modulů jádra.

Pokud je to potřeba, měli byste si stáhnout moduly pro další hardware ve svém systému. Zde je seznam s kernelem souvisejících balíčků které si můžete stáhnout pomocí příkazu emerge:

Avšak pozor, protože některé z těchto balíčků mohou mít rozsáhlé závislosti. Abyste ověřil které balíčky budou nainstalovány stažením určitého balíčku, použijte příkaz emerge --pretend. Například pro balíček emu10k1:

# emerge --pretend emu10k1

Pokud se vám nelíbí seznam balíčků které by se nainstalovaly, použijte příkaz emerge --pretend --verbose kterým zjistíte jaké USE příznaky byly zvoleny při rozhodování o závislostech:

# emerge --pretend --verbose emu10k1
...
[ebuild  N    ] media-sound/aumix-2.8  +gpm +nls +gtk +gnome +alsa -gtk2

V předchozím příkladě je vidět že jedna ze závislostí balíčku emu10k1 (aumix) používá USE příznaky gtk a gnome, což znamená že gtk (závisející na XFree) bude kompilováno s ním.

Pokud nechcete aby tomu tak bylo, odstraňte všechny USE příznaky, například:

# USE="-gpm -nls -gtk -gnome -alsa" emerge --pretend emu10k1

Pokud jste nyní s výsledkem spokojeni, odstraňte z příkazu volbu --pretend a balíček emu10k1 bude nainstalován.

Pokud nepoužíváte hotplug, měli byste v souboru /etc/modules.autoload.d/kernel-2.4 (nebo kernel-2.6) uvést seznam modulů které chcete automaticky načíst. K modulům můžete přidat i některé zvláštní volby, pokud chcete.

Pro zobrazení seznamu všech dostupných modul spusťte následující příkaz find. Nezapomeňte za "<kernel version>" dosadit verzi jádra kterou jste právě zkompilovali:

# find /lib/modules/<kernel version>/ -type f -iname '*.o' -or -iname '*.ko'

Například pro automatické spuštění modulu 3c59x.o:

3c59x

Nyní spusťte příkaz modules-update pro potvrzení změn v souboru /etc/modules.conf:

# modules-update

Pokračujte v instalaci dle kapitoly Konfigurace systému.

V Linuxu musí být všechny diskové oddíly používané systémem uvedeny v souboru /etc/fstab. Tento soubor obsahuje místa připojení (mountpoints) těchto diskových oddílů (tj. místa jde se objeví v adresářové struktuře), jakým způsobem by měly být připojeny (zvláštní nastavení) a kdy (automaticky či manuálně, zda je mohou připojit uživatelé, atd.).

Soubor /etc/fstab má zvláštní syntaxi. Každá řádka se skládá ze šesti položek, oddělených bílými znaky (mezerami, tabulátory nebo jejich kombinací). Každá položka má svůj vlastní význam:

Takže spusťme nano^[2] (nebo váš oblíbený editor) a vytvořte /etc/fstab:

# nano -w /etc/fstab

Podívejme se napsat volby pro diskový oddíl /boot. Jedná se pouze o příklad, takže pokud vaše architektura nevyžaduje diskový oddíl /boot, nekopírujte to doslovně.

V našem vzorovém x86 rozdělení disku je /boot na diskovém oddílu /dev/hda1 a jako souborový systém je použit ext2. Tento souborový systém by neměl být připojován automaticky (noauto) ale měl by být kontrolován. Takže konfigurace by mohla být:

/dev/hda1   /boot     ext2    noauto        1 2

Nyní, by většina uživatelů pro zvýšení výkonnosti přidala volbu noatime, což zrychlí systém protože nebudou zaznamenávány časy přístupu (které stejně většinou nepotřebujete):

/dev/hda1   /boot     ext2    noauto,noatime    1 2

Kdybychom takhle pokračovali dále, skončili bychom s následujícími třemi linkami (pro /boot, / a odkládací oddíl):

/dev/hda1   /boot     ext2    noauto,noatime    1 2
/dev/hda2   none      swap    sw                0 0
/dev/hda3   /         ext3    noatime           0 1

Nakonec bychom měli doplnit konfiguraci pro /proc, tmpfs (povinně) a pro vaše CD-ROM mechaniky (a pochopitelně i pro další diskové oddíly, pokud nějaké máte):

/dev/hda1   /boot     ext2    noauto,noatime    1 2
/dev/hda2   none      swap    sw                0 0
/dev/hda3   /         ext3    noatime           0 1

none        /proc     proc    defaults          0 0
none        /dev/shm  tmpfs   defaults          0 0

/dev/cdroms/cdrom0    /mnt/cdrom    auto      noauto,user    0 0

Volba auto umožňuje hádat souborový systém (doporučeno pro výměnná média protože ta mohou být vytvářena s jedním z mnoha souborových systémů) a volba user umožňuje připojení CD disků i běžným uživatelům (a nikoliv jen rootovi).

Nyní použijte právě uvedené příklady pro vytvoření vlastního souboru /etc/fstab. Pokud používáte systém s architekturou Sparc, měli byste do /etc/fstab přidat také následující řádku:

none        /proc/openprom  openpromfs    defaults      0 0

Pokud potřebujete souborový systém usbfs, přidejte do /etc/fstab také následující řádek:

none        /proc/bus/usb   usbfs         defaults      0 0

Ještě jednou si pro jistotu soubor /etc/fstab přečtěte, uložte jej a ukončete editor.

Jedno z rozhodnutí která musí uživatel učinit je pojmenování svého PC. Vypadá to jako jednoduchý úkol, ale mnoho uživatelů má s nalezením vhodného jména pro své Linuxové PC problémy. Stačí si však uvědomit že zvolené jméno můžete kdykoliv později změnit. Takže nám bude stačit jméno tux a jméno domény homenetwork.

Tyto hodnoty používáme v následujících příkladech. Nejdříve nastavíme hostname:

# echo tux > /etc/hostname

A potom nastavíme domainname:

# echo homenetwork > /etc/dnsdomainname

Pokud máte NIS doménu (pokud nevíte co to je tak nic takového nemáte), potřebujete nastavit také ji:

# echo nis.homenetwork > /etc/nisdomainname

Nyní doplňte skript domainname do základního runlevelu:

# rc-update add domainname default

Než vás přepadne pocit "Hele, tohle už jsme ale udělali", měli byste si uvědomit že nastavení sítě prováděné hned na začátku instalace bylo určené jen a pouze pro instalaci. Teď budeme konfigurovat sít pro váš stálý Gentoo systém.

Veškeré nastavení sítě je ukládáno v /etc/conf.d/net. Používá přímou i když ne zcela intuitivní syntaxi pro ty kteří neumí síťové připojení nastavit ručně. Ale nebojte se, všechno vám vysvětlíme :)

Nejdříve tedy otevřete soubor /etc/conf.d/net ve svém oblíbeném editoru (v našich příkladech je používán nano):

# nano -w /etc/conf.d/net

První proměnná na kterou narazíte je iface_eth0, která používá následující syntaxi:

iface_eth0="<your ip address> broadcast <your broadcast address> netmask <your netmask>"

Pokud používáte DHCP (automatické získávání IP adresy), měli byste hodnotu iface_eth0 nastavit na dhcp. Pokud používáte rp-pppoe (čili například ADSL), použijte hodnotu up. Pokud potřebujete síť nastavit ručně a výše uvedené pojmy vám nic neříkají, přečtěte si prosím část Rozumíme síťové terminologii.

Podívejme se na následující tři příklady; první používá DHCP, druhý statickou IP adresu (192.168.0.2) se síťovou maskou 255.255.255.0, všesměrovou adresou 192.168.0.255 a bránou 192.168.0.1 zatímco třetí pouze aktivuje rozhraní pro použití pomocí rp-pppoe:

(For DHCP:)
iface_eth0="dhcp"

(For static IP:)
iface_eth0="192.168.0.2 broadcast 192.168.0.255 netmask 255.255.255.0"
gateway="eth0/192.168.0.1"

(For rp-pppoe:)
iface_eth0="up"

Pokud máte několik sítových rozhraní, vytvořte další iface_eth proměnné (tj. samostatné řádky zařínající iface_eth), jako například iface_eth1, iface_eth2 atd. Brána byste neměli opakovat, protože pro každý počítač můžete uvést pouze jednu.

Nyní uložte konfiguraci a ukončete editor.

Aby vaše síťová rozhraní byla aktivována při startu, potřebujete je doplnit do implicitního runlevelu. Pokud máte PCMCIA rozhraní měli byste tuto akci přeskočit protože PCMCIA rozhraní jsou aktivována v PCMCIA init skriptu.

# rc-update add net.eth0 default

Pokud máte několik sítových rozhraní, potřebujete pro ně vytvořit příslušné inicializační skripty net.eth1, net.eth2 atd. K tomu můžete použít příkaz ln:

# cd /etc/init.d
# ln -s net.eth0 net.eth1
# rc-update add net.eth1 default

Nyní potřebujete svůj Linuxový systém informovat o své síti. Tyto informace jsou definovány v /etc/hosts a pomáhají na IP adresy překládat hostnames (jména počítačů) které nejsou uvedeny na jmenném serveru (nameserver). Například pokud se vaše lokální síť skládá ze tří PC pojmenovaných jenny (192.168.0.5), benny (192.168.0.6) a tux (192.168.0.7 - váš systém) otevřeli byste soubor /etc/hosts a vložili byste do něj následující hodnoty:

# nano -w /etc/hosts

127.0.0.1     localhost
192.168.0.5   jenny.homenetwork jenny
192.168.0.6   benny.homenetwork benny
192.168.0.7   tux.homenetwork tux

Pokud je váš systém samostatný (nebo pokud jmenné servery ošetří všechna jména správně) postačí pouze jediná řádka:

127.0.0.1     localhost   tux

Uložte soubor a ukončete editor.

Pokud nemáte PCMCIA, můžete nyní pokračovat v části Informace o systému. Uživatelé PCMCIA systému by si měli přečíst následující odstavec o PCMCIA.

Uživatelé PCMCIA periferií by si nejdříve ze všeho měli nainstalovat balíček pcmcia-cs:

# emerge --usepkg pcmcia-cs

Když ho máte nainstalovaný, přidejte pcmcia do implicitního runlevelu:

# rc-update add pcmcia default

Nyní když máte jádro nakonfigurováno a zkompilováno a potřebné konfigurační soubory jsou správně vyplněny, nadešel okamžik instalace programu který při startu systému načte vámi zkompilované jádro. Takový program se jmenuje zavaděč (bootloader). Ale než začneme, zvažte možnosti ...

Na Linuxu je dostupných několik zavaděčů. Avšak tyto zavaděče fungují pouze na malé množině architektur, takže si musíte vybrat mezi zavaděči které podporují tu vaši ...

Následující tabulka obsahuje seznam architektur a zavaděčů které je podporují. Zvolte si zavaděč který podporuje vaši architekturu. Například pokud máte Pentium IV, potom vaše architektura je x86 a musíte si tedy vybrat mezi zavaděčem GRUB (doporučovaná volba) a LILO.

Pokud jste jádro nakonfigurovali s podporou framebufferu a pokud vyžadujete podporu framebufferu, musíte do konfigurace zavaděče doplnit řádek s konfigurací vga. Následující tabulka obsahuje výčet možných hodnot které při této konfiguraci můžete použít. Ve vzorové konfiguraci používáme mód 800x600@16bpp, čili hodnotu 788.

Nezapomeňte si někam zapsat zvolenou hodnotu, protože ji už za chvilku budete potřebovat.

Nyní si z výše uvedeného výčtu zvolte zavaděč.

Nejkritičtější na pochopení toho jak funguje GRUB je sžití se s tím jak se GRUB odkazuje na diskové oddíly. Váš diskový oddíl /dev/hda1 je v GRUBu označován jako (hd0,0). Všimněte si závorek okolo hd0,0 - jsou povinné.

Pevné disky jsou počítány od nuly namísto od "a" a diskové oddíly začínají na nule namísto na jedničce. Dejte si také pozor na to že jsou počítány pouze pevné disky a nikoliv atapi zařízení jako například CD přehrávače a vypalovačky. To samé platí pro SCSI mechaniky. (Obvykle dostanou vyšší čísla než IDE disky pokud není BIOS nakonfigurován tak aby startoval ze SCSI zařízení.)

Předpokládejme že máte pevný disk na /dev/hda, CD-ROM přehrávač na /dev/hdb, vypalovačku na /dev/hdc a druhý pevný disk na /dev/hdd a žádný SCSI pevný disk. V tom případě je diskový oddíl /dev/hdd7 přeložen jako (hd1,6). Může se to zdát ošidné a asi i je, ale jak uvidíme tak GRUB nabízí automatické doplňování pro ty z vás kteří mají spoustu pevných disků a diskových oddílů a kteří se v číslování GRUBu poněkud ztrácejí.

Pokud máte pocit že jste se s tím trochu sžili, je čas nainstalovat GRUB.

Pro nainstalování programu GRUB stačí použít emerge. Uživatelé systémů s architekturou x86 musí nainstalovat grub, uživatelé systémů s architekturou AMD64 musí instalovat grub-static:

(For the x86 architecture:)
# emerge --usepkg grub

(For the AMD64 architecture:)
# emerge --usepkg grub-static
# cp -Rpv /usr/share/grub/i386-pc/* /boot/grub

Pokud chcete začít konfigurovat GRUB, stačí pouze zadat příkaz grub. Objeví se příkazová řádka grub> tj. příkazová řádka programu GRUB. Teď potřebujete zadat ty správné příkazy pro nainstalování startovacího záznamu programu GRUB na váš pevný disk.

# grub

Ve vzorové konfiguraci budeme chtít program GRUB nainstalovat tak aby četl informaci ze startovacího diskového oddílu /dev/hda1 a aby umístil startovací záznam programu GRUB do MBR (master boot record) našeho pevného disku takže první věc která se objeví po zapnutí počítače bude příkazová řádka programu GRUB. Samozřejmě pokud jste se nedrželi přesně naší vzorové konfigurace upravte odpovídajícím způsobem použité příkazy.

Automatické doplňování GRUBU lze použít z jeho příkazové řádky. Například pokud zadáte "root (" a stisknete TAB (tj. tabulátor), objeví se seznam zařízení (jako je například hd0). Pokud zadáte "root (hd0," a opět stisknete TAB, objeví se seznam dostupných diskových oddílů na daném zařízení (jako je například hd0,0).

S použitím automatického doplňování by konfigurace zavaděče GRUB neměla být příliš těžká. Tak do toho, nakonfigurujeme GRUB, ne? :-)

grub> root (hd0,0)          (Specify where your /boot partition resides)
grub> setup (hd0)           (Install GRUB in the MBR)
grub> quit                  (Exit the GRUB shell)

Ačkoliv GRUB už je nyní nainstalován, ještě pro něj musíme napsat konfigurační soubor, aby GRUB mohl automaticky zavést nově vytvořené jádro. Vytvořte soubor /boot/grub/grub.conf pomocí editoru nano (nebo kterýmkoliv jiným editorem):

# nano -w /boot/grub/grub.conf

Nyní napíšeme grub.conf. Níže najdete tři varianty souboru grub.conf pro rozdělení disku použité v tomto návodu a pro jádro kernel-2.4.22. Řádně okomentována je pouze první varianta.

# Which listing to boot as default. 0 is the first, 1 the second etc.
default 0
# How many seconds to wait before the default listing is booted.
timeout 30
# Nice, fat splash-image to spice things up :)
splashimage=(hd0,0)/grub/splash.xpm.gz

title=Gentoo Linux 2.4.22
# Partition where the kernel image (or operating system) is located
root (hd0,0)
kernel (hd0,0)/kernel-2.4.22 root=/dev/hda3

# The next three lines are only if you dualboot with a Windows system.
# In this case, Windows is hosted on /dev/hda6.
title=Windows XP
root (hd0,5)
chainloader +1

default 0
timeout 30
splashimage=(hd0,0)/grub/splash.xpm.gz

title=Gentoo Linux 2.4.22
root (hd0,0)
kernel (hd0,0)/kernel-2.4.22 root=/dev/hda3
initrd (hd0,0)/initrd-2.4.22

# Only in case you want to dual-boot
title=Windows XP
root (hd0,5)
chainloader +1

Code listing 7: grub.conf for no

default 0
timeout 30
splashimage=(hd0,0)/grub/splash.xpm.gz

title=Gentoo Linux 2.4.22
root (hd0,0)
kernel (hd0,0)/kernel-2.4.22 root=/dev/ram0 init=/linuxrc real_root=/dev/hda3
initrd (hd0,0)/initrd-2.4.22

# Only in case you want to dual-boot
title=Windows XP
root (hd0,5)
chainloader +1

Pokud potřebujete předávat jakékoliv další volby jádru, jednoduše je přidejte na konec příkazu kernel. Jednu volbu už vlastně používáme (root=/dev/hda3 nebo real_root=/dev/hda3), ale můžete samozřejmě přidat ještě další. Jako příklad používáme již dříve diskutovaný příkaz vga pro framebuffer:

title=Gentoo Linux
    root (hd0,0)
    kernel (hd0,0)/kernel-2.4.22 root=/dev/hda3 vga=788

Uživatelé kteří použili skript genkernel by si měli uvědomit že jejich jádro používá stejné volby jako použili pro LiveCD. Například pokud máte SCSI zařízení, měli byste doplnit volbu doscsi.

Nyní uložte soubor grub.conf a ukončete program. Od této chvíle je GRUB plně nakonfigurován a můžete pokračovat v kapitole Instalace potřebných systémových nástrojů.

LILO, tj. LInux LOader, je odzkoušená volba a mezi Linuxovými zavaděči je to skutečně dříč. Avšak chybí mu některé vlastnosti které má GRUB (což je také důvod proč je v poslední době GRUB stále populárnější). Důvod proč je LILO stále ještě používán je že na některých systémech GRUB nefunguje a LILO ano. Samozřejmě, je používán také proto že někteří uživatelé znají LILO a nechtějí se ho vzdát. Ať už je to jak chce, Gentoo podporuje oboje a vy jste si zřejmě vybrali LILO.

Instalace LILO je lehounké, stačí jenom použít emerge:

# emerge --usepkg lilo

Pro nakonfigurování LILO musíte vytvořit soubor /etc/lilo.conf. Spusťte svůj oblíbený editor (v této příručce je z důvodu konzistence používán nano) a vytvořte tento soubor.

# nano -w /etc/lilo.conf

O několik kroků zpět jsme po vás chtěli abyste si zapamatovali jméno obrazu jádra který jste vytvořili. V následujícím příkladu konfiguračního souboru lilo.conf předpokládáme že toto jméno je kernel-2.4.22. V tomto příkladu také používáme vzorové rozdělení disku. V konfiguračním souboru lilo.conf jsou tři oddělené části:

boot=/dev/hda             # Install LILO in the MBR
prompt                    # Give the user the chance to select another section
delay=50                  # Wait 5 (five) seconds before booting the default section
default=gentoo            # When the timeout has passed, boot the "gentoo" section
# Only if you use framebuffer. Otherwise remove the following line:
vga=788                   # Framebuffer setting. Adjust to your own will

# For non-genkernel users
image=/boot/kernel-2.4.22
  label=gentoo            # Name we give to this section
  read-only               # Start with a read-only root. Do not alter!
  root=/dev/hda3          # Location of the root filesystem

# For GRP genkernel users
image=/boot/kernel-2.4.22
  label=gentoo
  read-only
  root=/dev/hda3
  initrd=/boot/initrd-2.4.22

# For recent genkernel users
image=/boot/kernel-2.4.22
  label=gentoo
  read-only
  root=/dev/ram0
  append="init=/linuxrc real_root=/dev/hda3"
  initrd=/boot/initrd-2.4.22

# The next two lines are only if you dualboot with a Windows system.
# In this case, Windows is hosted on /dev/hda6.
other=/dev/hda6
  label=windows

Pokud potřebujete jádru předat jakékoliv další volby, použijte příkaz append. Jako příklad jsme použili volbu acpi=off která vypne podporu ACPI:

image=/boot/kernel-2.4.22
  label=gentoo
  read-only
  root=/dev/hda3
  append="acpi=off"

Uživatelé kteří použili skript genkernel by si měli uvědomit že jejich jádro používá stejné volby jako použili pro LiveCD. Například pokud máte SCSI zařízení, měli byste doplnit volbu doscsi.