Prislovi

Byl jsem velmi nemocen a byl mi předepsán pobyt v lázních na
měsíc, s přísným nařízením, abych, pokud tam budu, nedělal naprosto
ničeho, jen na lázeňské kolonádě pil vody.
Ó, ty vody! Tehda jsem ještě o nich ničeho nevěděl a byl jsem jen
uchvácen tou představou. "Pití vody" vyvolávalo u mne dojem vybraného
vkusu z dob královny Anny a myslil jsem, že mi budou chutnati. Ale, br,
tak za tři nebo čtyry dny! Slova Sama Wellera, že chutnají jako "teplá
žehlička", skýtají jen slabou představu jejich ohavné odpornosti. Jestliže
je něco, čím by mohl nemocný rychle nabýti zdraví, pak je to jistě vědomí,
že musí denně píti sklenici takové vody, dokud se neuzdraví. Pil jsem ji
bez příměsků po šest dní a málem by mne to bylo zabilo, pak jsem si však
zvykl zapíti to hned řádnou sklenicí grogu, což mi poskytlo nemalou úlevu.
Později mne některé znamenité lékařské autority poučily, že alkohol
naprosto rušil účinky železitých sloučenin, ve vodě obsažených. Jsem rád,
že jsem šťastnou náhodou udeřil na to pravé.

-- J. K. Jerome: Jalové myšlenky lenivého člověka

Lenošení se mi líbí, když bych neměl zaháleti, a ne, když je to
jediná věc, kterou mám na práci. Mám už tak hloupou povahu. Nejraději se
postavím zády ke kamnům a počítám v duchu, kolik jsem komu dlužen, když
můj stůl je plný dopisů, které mají být zodpovězeny nejbližší poštou.
Loudám-li se zvlášť s obědem, je to tehdy, když mne na večer čeká velká
práce. A jestliže z nějakých nutných důvodů mám vstávati zvláště brzy,
tu více než kdy jindy si pochutnám na mimořádné půlhodince v posteli.

-- J. K. Jerome: Jalové myšlenky lenivého člověka

Ach, jak je to lahodné obrátiti se a pospati si "jen tak pět
minut". Je na světě lidský tvor, uvažuji, který by ráno ochotně vstával,
vyjma hrdiny "povídek pro hochy" z nedělních škol? Jsou lidé, jímž je
holou nemožností vstávati v pravý čas. Mají-li, řekněme, býti v osm
vzhůru, zůstanou ležeti do půl deváté. Změní-li se okolnosti a v půl
deváté by měli čas vstávati, nemohou vstáti před devátou. Podobají se tomu
státníkovi, o němž se říkalo, že přišel vždy přesně o půl hodiny pozdě.
Zkoušejí to všelijak. Koupí si budík (důmyslný přístroj, který spustí
v nepravou dobu a vzbudí nepravé lidi). Řeknou služce, aby zaklepala na
dveře a zavolala, a když zaklepe na dveře a zavolá, zavrčí v odpověď
"dobře" a spí pohodlně dále. Znal jsem člověka, který skutečně vstal a
vzal si studenou koupel, avšak ani to nepomohlo, protože pak skočil zpět
do postele, aby se zahřál.

-- J. K. Jerome: Jalové myšlenky lenivého člověka

Co se mne týče, myslím, že bych dobře vydržel mimo postel, kdybych
už se z ní dostal ven. Pro mne je nejtěžší věcí, odtrhnouti hlavu od
podušky a nepomůže mi v tom sebe silnější večerní rozhodnutí. Když tak
promarním celý večer, řeknu si: "Dnes už se do další práce nebudu dávat,
přivstanu si za to zítra ráno"; a jsem pevně rozhodnut udělati to - večer,
když na to myslím. Ráno však nemám pro tu myšlenku již tolik nadšení a
myslím, že by bylo bývalo mnohem lépe, kdybych byl zůstal večer déle
vzhůru. A pak je tu nesnáz s oblékáním a čím více na to myslím, tím více
pociťuji potřebu odložiti to.

-- J. K. Jerome: Jalové myšlenky lenivého člověka

Všechny domy jsou číslovány podle doby, kdy byly postaveny, takže
třeba po čísle 16 přijde číslo 47, číslo 1 tam nemají vůbec, protože bylo
zbořeno. Prostoduší poutníci, jimž bylo řečeno, že mají být v čísle 53,
chodí několik dní kolem čísla 52 a předpokládají zcela rozumně, že 53 bude
vedle, kdežto ono je ve skutečnosti půl míle daleko na druhém konci
vesnice, a tak je jednoho krásného jitra najdou, že sedí na prahu dveří
číslo 18, zpívají patetické úryvky nějakých ukolébavek a snaží se zaplést
si prsty od nohou do rohože přede dveřmi. Jsou sebráni, s nářkem odneseni
a skončí své životy v mnichovském blázinci.

-- J. K. Jerome: Poutníkův deník

"Můžeš se zmínit o otužilosti bavorských sedláků. Jak muži i ženy
chodí prostovlasí a bosí za nejprudší bouře a déšť, který je prudce
bičuje, se jim zdá být příjemným ochlazením. Jak při představení
pašijových her hrají, zpívají a stojí na nekrytém jevišti bez ohledu na
to, že jim liják promáčí šaty a voda se proudem řine z jejich vlasů a
tvoří velké louže na jevišti, a jak posluchači na lacinějších, rovněž
nekrytých místech sedí se stejným stoicismem a hledí na hru, přičemž
nikoho ani ve snu nenapadne, aby si otevřel deštník, a i kdyby ho to ve
snu napadlo, jak by byl rázně probuzen holemi diváků sedících za ním."

-- J. K. Jerome: Poutníkův deník

Myslím, že člověk by se naučil německé ženy milovat, kdyby mezi
nimi žil delší dobu. Nejsou to ženy, které mužům popletou hlavu, nýbrž
ženy, které utkví v mužově srdci zpočátku velmi jemně, takže on nejdříve
jen stěží ví, zda se ho dotkly. Potom se obtáčejí měkkými přilnavými
úponky stále těsněji, rok za rokem se přitahují blíže a blíže, až všechny
falešné vize a žhavé vášně mužova mládí jedna po druhé uvadnou a jeho dny
více a více zaplní prostý obraz domova. Vše mu bude najednou připadat jako
ta lepší, trvanlivější a opravdovější část života, a on pocítí, že silná a
jemná matka příroda, která tak dlouho stála po jeho boku, pronikla do jeho
nitra a že oba jsou nyní konečně jednou úplnou bytostí.

-- J. K. Jerome: Poutníkův deník

Kapely, které koncertují v mnichovských zahradních restauracích,
nejsou z těch, které by bylo možné jednoduše ignorovat. Její členové jsou
silní chlapíci s mohutnou hrudí, kteří se nebojí práce. Mnoho nemluví,
nikdy nehvízdají a šetří svého dechu pro svou práci. Nefoukají do svých
nástrojů plnou silou, protože se bojí, aby je nezničili, avšak ten tlak,
který může každý čtvereční centimetr trumpety, rohu nebo pozounu snést,
aniž by utrpěl trvalé škody (a jsou to hezky silné a dobře stavěné
nástroje), je svědomitým hudebníkem mnichovské kapely náležitě využit.

-- J. K. Jerome: Poutníkův deník

Předevčírem jsme obědvali v jedné zahradní restauraci. Mysleli
jsme si, že bude příjemné jíst a pít při hudebním doprovodu, zjistili jsme
však, že v praxi je to neuskutečnitelné. Aby člověk s úspěchem poobědval
podle hudby, zvláště v Bavorsku, k tomu je třeba mít silný žaludek.
Polévku jsme jedli v taktu volného valčíku, takže každá lžíce,
než se dostala do úst, vystydla. Právě když přišla ryba, spustila kapela
rychlou polku, takže jsme neměli mnoho času vyndavat kosti. Bílé víno jsme
hltali při "kovářském galopu", a kdyby trval jen o trochu déle, opili
bychom se oba do němoty.

-- J. K. Jerome: Poutníkův deník

Měl jsem v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, to, co
mám v nepořádku, protože jsem si zrovna přečetl prospekt na zázračné
jaterní pilulky, kde byly podrobně popsány příznaky, podle nichž člověk
pozná, že má v nepořádku játra.
Měl jsem všechny příznaky zcela nepochybně, především ten hlavní,
totiž "naprostou nechuť k jakékoli práci". Co já si v tomhle směru
vytrpím, žádný jazyk není s to vypovědět. To je u mě už od nejútlejšího
dětství učiněné mučednictví. Když jsem byl větší chlapec, nebylo snad
jediného dne, aby mě ta nemoc nechala na pokoji. Lékařská věda nebyla
tenkrát ještě tak pokročilá jako dnes, a tak to naši napořád přičítali
lenosti.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Měl jsem v nepořádku játra. Věděl jsem, že jsou to játra, co je
v nepořádku, protože jsem si právě přečetl reklamní leták o zákonem
chráněných jaterních pilulkách, v němž byly podrobně popsány všelijaké
příznaky, podle nichž člověk pozná, že má játra v nepořádku.
Měl jsem beze vší pochyby příznaky, z nichž hlavní byl "povšechná
nechuť k práci jakéhokoliv druhu".
Co v tomto ohledu trpím, nedá se vypovědět. Od nejranějšího
dětství jsem byl v tomto ohledu pravý mučedník. Jako chlapce mě tato nemoc
neopouštěla téměř na jediný den. Tenkrát nevěděli že jsou to játra.
Lékařská věda byla mnohem méně pokročilá než dnes a přičítali to lenosti.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Harris prohlásil, že podle jeho mínění by Jiří neměl dělat nic, co
by ho učinilo ještě ospalejším, poněvadž to by mohlo být nebezpečné.
Nechápe prý dobře, jak by Jiří mohl spát ještě víc než spí, když den má
jen čtyřiadvacet hodin, v létě jako v zimě.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Harris na to řekl, že podle jeho mínění by George neměl dělat nic
takového, co by v něm probouzelo ještě větší chuť spát, než jakou má
v jednom kuse, jelikož to by už pro něho bylo nebezpečné. Nedovede si prý
dobře představit, jak by George dokázal prospat ještě víc času, než prospí
teď, když přece den má pouze čtyřiadvacet hodin, a to jak v létě tak
v zimě.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Tentokrát si na to vezme kus provázku a v kritickém okamžiku,
když se z té své stoličky vyklání v pětačtyřicetistupňovém úhlu do strany
a snaží se dosáhnout bodu ležícího o sedm a půl centimetru dále, než kam
vůbec může dosáhnout, provázek se mu vysmekne z prstů a ten blázen stará
uklouzne a zřítí se na otevřené piano, a tím, jak znenadání třískne hlavou
i tělem do všech kláves současně, vyloudí vskutku pěkný hudební efekt.
A teta Marie prohlásí, že nedovolí, aby děti poslouchaly takové
výrazy.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Ten nápad opatřit si na loď natahovací střechu se nám zamlouval a
byli jsme pro. Nevím, jestli jste to, o čem teď mluvím, už někdy viděli.
To překlenete loď železnými žebry, zahnutými do oblouků, přes ně napnete
velikánskou plachtu, tu dole připevníte k oběma bokům po celé jejich
délce, a tím vlastně loď proměníte v takový domeček, kde je krásně útulno,
i když kapánek dusno. Jenomže všechno na světě má svou stinnou stránku,
jak poznamenal ten chlapík, co mu umřela tchýně, když na něj přišli, aby
zaplatil útraty za její pohřeb.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Kolik lidi si na tuhle cestu přetíží loď, že se s nimi div
nepotopí pod nákladem hloupostí, o nichž si leckdo myslí, že jsou pro
zábavu a pohodlí na tom výletu nepostradatelné, které však ve skutečnosti
nejsou nic jiného než bezúčelné haraburdí!
To haraburdí hoď přes palubu, člověče! Ať loď tvého života je lehká,
naložená jenom tím, co nutně potřebuješ - domovem, kde jsi doopravdy doma,
prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho označení,
někým, koho můžeš milovat a kdo může milovat tebe, kočkou, psem, dýmkou
nebo i dvěma -, dostatečnou zásobou jídla a dostatečnou zásobou šatstva -
a o něco víc než dostatečnou zásobou pití; neboť žízeň je věc nebezpečná.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Nic mě tolik nepopudí, jako když si ti druzí jenom sedí a nic
nedělají, zatímco já pracuju.
Jednou jsem bydlel s člověkem, který mě tímhle způsobem doháněl
skoro k šílenství. Vždycky když jsem něco dělal, on se povaloval na
pohovce a koukal na mě; celé hodiny mě vydržel sledovat očima, ať jsem se
v tom pokoji kamkoli pohnul. Říkal, že mu dělá úžasně dobře, když se může
dívat, jak pilně markýruju práci. Prý mu to dokazuje, že život není jen
jalové snění, určené k prozevlování a prozívání, ale vznešené poslání,
plné povinností a tvrdé práce. Často už prý si kladl otázku, jak mohl
vůbec existovat, než se seznámil se mnou, když neměl nikoho, koho by mohl
pozorovat při práci.
Tak takovýhle já nejsem. Já nevydržím klidně sedět, když vidím,
jak se někdo jiný otrocky lopotí. To musím vstát a dozírat na něj,
obcházet ho s rukama v kapsách a radit mu, jak na to. To dělá ta moje
činorodá povaha. Tomu se prostě neubráním.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Všeho toho se, přirozeně, zúčastnil i Montmorency. Montmorencyho
životní ctižádostí je totiž plést se lidem pod nohy a provokovat je
k nadávkám. Když se mu podaří vklouznout někam, kde je obzvlášť nežádoucí,
kde příšerně překáží, kde lidi rozzuří do té míry, že po něm házejí vším,
co je po ruce, pak teprve má pocit, že nepromarnil den. Jeho nejvyšší
metou a touhou je docílit, aby se přes něj někdo přerazil a pak ho
nepřetržitě po celou hodinu proklínal; to když se mu povede, pak je jeho
domýšlivost nesnesitelná.
A tak se vždycky běžel posadit na to, co George a Harris chtěli
zrovna zapakovat, a řídil se utkvělou představou, že kdykoli ti dva
vztahujou po něčem ruku, vztahujou ji po jeho studeném, vlhkém čumáku.
Tlapky strkal do džemů, sápal se na lžičky a pak si začal hrát, že
citróny jsou myši, skočil do jednoho koše a tři ty myši zakousl, dřív
než se Harrisovi podařilo uzemnit ho železnou pánví.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu, o psu nemluvě

Mám rád práci, dělá-li ji pár šikovných rukou. Takovou prací jsem
cele zaujat, vydržím se na ni dívat i několik hodin a nenudím se. A nechci
být jen pouhým divákem; vidím-li, že je třeba pomoci, neváhám a milerád
poradím vhodným slovem.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu

Říkal, to že je ta výhoda irského guláše: že se totiž tolika věcí
zbavíte. Já jsem vyškrábal z koše dvě vajíčka, která se rozmačkala, a ta
jsme do toho přidali taky.
Ty další ingredience si už ani nepamatuji, vím jenom, že vůbec
nic nepřišlo nazmar; a vzpomínám si, že Montmorency, který o celou tu
proceduru projevoval ohromný zájem, ke konci s vážným a zamyšleným výrazem
poodběhl a za několik minut se vrátil a držel v tlamě zakousnutou vodní
myš, kterou nám zjevně předkládal jako svůj příspěvek k večeři; jestli
to myslel sarkasticky nebo jako ochotu posloužit, to říci nemohu.

-- J. K. Jerome: Tři muži ve člunu

Měli jsme rybí polévku s černým drobením, smaženého kapra se
strouhanými briketami a černobílé víno. K ránu již sazí poněkud ubylo, ale
přivyknuvší hosté sahali do kamen, aby si trochou čerstvých sazí vylepšili
chuť ovoce, koňaku nebo dršťkové polévky.

-- M. Horníček: Dobře utajené housle

S tandemem jsou vždycky nepříjemnosti. Přední jezdec je
přesvědčen, že ten vzadu vůbec nic nedělá; a zrovna tak je přesvědčen
ten vzadu, že hnací silou je jedině on sám a ten přední že jenom funí.
Tahle záhada se nikdy nedočká rozřešení. To je k vzteku, když vám do
jednoho ucha šeptá Rozvaha, že člověk nemá přepínat síly, nebo že si
užene srdeční vadu, do druhého ucha vám současně domlouvá Spravedlnost:
"Proč by ses měl dřít jenom ty? Tohle není drožka a ten chlap není tvůj
pasažér," a do toho zachrčí váš spolujezdec:
"Tak co je? Upadly ti pedály?"