Prislovi

Dni tomu blížíme se úprkem. Nedivno, že nervy se chvějí a v očích se jiskří.

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Po mnoha létech jižní kraje české s monumentálním Táborem v čele předstupují
zase před širokou veřejnost, předstupují před všecek národ, aby vykonaly
zkoušku vyspělosti, aby dokázaly, že v pokroku, jenž kolkol řítí se hlučně
vpřed, ani v nejmenším se nezpozdily. Leč i jiný úkol výstavou svojí
si vytkly: Aby dókumentovaly, že zůstávají napořád tím ryzím českým lánem,
daleko ukrytým od spárů lačného kořistníka, že české ryzosti si váží, že
na jejím základě budují veškeren svůj život národní i hospodářský.

Kterak zkouška se vydaří? Jaký bude soud kritiků přísných?

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Lid končin našich nemá ani zdání, ani potuchy o jakémsi znudění kulturními
požitky. Třeba že osvěta u něho stejnoměrně se rozvíjí jako ve krajích
přírodně bohatých, červ duševní únavy jest u lidu našeho pojmem neznámým.
My pevně jsme přesvědčeni, že teprve začneme žíti, a v útěše té je tolik
žulového zdraví, tolik svěžesti a pružnosti duševní, že veškera nálada naše je
šmahem kladného rázu, že stále jen rozmýšlíme, co bychom mohli chtít, a
nikoliv, čeho bychom se mohli zbavit.

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Snesli jsme do ní vše, co uznávali jsme hodným pohledu a
prozpytování. Snesli jsme doklady práce průmyslové, zemědělské,
řemeslné, doklady práce, nesoucí pečeť rázovité individuality našich
krajů; snesli jsme doklady kulturní své výše, rovněž jako doklady
kulturních poměrů v minulosti; přičinili jsme se představiti
domov svůj, ten zadumaný, tesklivý kraj jihočeský v pravé a osobité jeho
podobě, pokud osobitost tu vlny internacionalismu, zaplavujícího všecek
svět, neomlely a neodplavily. Všechny myšlénky, jež vznikly v hlavách
mužův a žen zkušených a pro výstavu roznícených, svědomitě jsme
zkoumali, oceňovali, ba takořka pytvali. A která z nich zdála se
prospěšnou a platnou zrealisovali jsme ji, skutkem jsme ji učinili.
Pokud ovšem, pokud zlověstné úzké poměry dovolovaly.

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Teď, ve chvílích posledních, takořka před vyzvednutím opony, rozčileni
a znepokojeni, v mysli zalétáme v tu změť nesčíslných porad, na kterých
se výstava chystala a pořádala. Byli jsme plni dobré, ba nejlepší vůle
bez odporu. Ale přec - neopomněli-li jsme něčeho závažného? Něčeho, co
v rozhodný okamžik zaburácí žalobou na naši zapomětlivost?.... Ano, těžké
rozpory v duších, těžký nepokoj, z něhož nebude uniknutí až teprve
ve středu a proudu výstavy samé.

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

A elita společnosti táborské? Ta je mistryní v representaci. Representace
budeme potřebovat. Naše dámy se o ni postarají jistě skvěle.

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

A tak s hlavou přímou, s duší vřelou, statně a hrdě vstupujeme do
období výstavního. Všecek nepokoj, jejž pociťujeme, snadno lze si
vysvětliti. Ale uváží-li se poctivá práce a svědomitá
přičinlivost, se kterými se výstava chystala, všecka bázeň je zbytečná!
Budoucnost blízká ukáže, že vstupujíce do výstavy, budeme do ní
vstupovati
BRANNOU VÍTĚZNOU!

-- "Brannou vítěznou", Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

České hospodyňky důtklivě upozorňujeme na svatou jejich povinnost,
aby za peníze, které v hospodářství jim svěřeny jsou, kupovaly vždy
výrobky české. Nechť nevezmou u kupce to, co jim strčí. Ať žádají ku
př. výslovně Kolínskou kávu, české mýdlo, české sirky a p. a nedají se
přemluviti. Miliony zlatých ročně projde rukama českých žen. Úplný obrat
v průmyslu českém by vykonaly, kdyby ve všem žádaly české výrobky.
V různých městech byly by stavěny nové české továrny a národ český by
bohatl. Zatím však vidíme, že české hospodyňky stále si libují v cizáckých
výrobcích, myslíce, že jsou ,,lepší". V tom třeba je nápravy.

-- Týdeník Tábor, 2. 3. 1900

Dva známí rabijáci, čtrnáctiletý Antonín Páša a o rok starší Jan Mejsnar
přepadli devítiletou dcerušku fotografa Schachtla, když si před tim v Pražské
ulici koupila rohlíky. Výtržníci, kteří se zmocnili dívčíných tří rohlíku,
byli strážmíky zadrženi a jsou ve vazbě, kde očekávají spravedlivý trest.

-- Černá kronika, Týdeník Tábor, 2. 3. 1900

Uvítání císaře a krále na nádraží táborském minulou středu 12. t. m. bylo
okázalé. Nádražní budova byla odekorována zelení, látkami barev zemských i
říšských a praporci. Uprostřed perronu upravena byla tribuna, koberci pokrytá,
v jejímž průčelí postaveno poprsí císařovo v hájku květinovém.

-- Týdeník Tábor, 12. 6. 1901

Neznám osobu dopisovatele, jehož přec hledati možno jedině v Táboře
a nestojí mi též za to, abych dále po něm pátral, leč prohlašuji,
že člověk ten je ničema, jenž nezkalenou moji čest ve veřejnosti pokáleti
hleděl.

-- Dr. Hynek Lang, Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Největším rybníkem jest Jordán. Posledně byl loven asi v roce 1830. Vylovené
ryby měly prodány býti do Prahy. Při lovu tomto stala se tato příhoda. Když
se započalo, ozval se pojednou ze zástupu četných diváků mocný hlas: ,,Lidičky,
proč pak si necháte ryby odvážet, vždyť patří Vám." Na povel ten vrhnul se lid
na loviště a co který mohl, uchvátil a odnesl. V každém skoro domě bylo v den
ten ryb dost. Vozy přípravené k transportu ryb do Prahy odejely prázdné.

-- Týdeník Tábor, 30. 7. 1902

Špásy, které se nevyplatí.

Ve Vlastiboři u Soběslavi jest ještě dnes tak dobře, že lidé ze šprýmu
,,hrají si na zloděje"! Dva tamní občané, jinak řádní lidé v noci vnikli
do chlévka obec. sluhy Bendy a vzali si tam králíka a husu. Kořist odnesli
do hospody, kdež si nechali králíka připraviti a vesele popíjejíce
pochutnávali si na pečínce. I na husu mělo dojíti, ale šenkýř odepřel husu
upéci.

Okradený čekal den, dva dny, že mu veselí občané, kteří neprovedli takový
šprým poprvé, škodu nahradí, když ale se k tomu neměli, šel a udal četnictvu,
co se mu přihodilo. Nyní se případ obrátil na ruby: veselým občanům
smích zašel, neboť jsou docela vážně vyšetřováni statním zastupitelstvím
v Táboře. Poškozený Benda utrpěl škodu 60Kč, za králíka 20Kč a za husu, která
zůstala pohozena v kolně hostince a zkazila se, 40Kč

-- Černá kronika, Týdeník Tábor, 11. 11. 1927

Jsou mezi námi pamětníci (nikoli snad větší starci) dob ticha a klidu
v melancholickém kraji táborském. Na ,,železného oře" jezdili od nás dívat
se až ku Praze - a výlet takový nebyl výletem ledabylým. Dnes vozkové byli
by většinou na rozpacích, kdyby se jich kdo zeptal, kudy cesta do Prahy.
Vyrostli jsme z idylických časů dostavníkových komunikací.